Většině sebevražd je možné předejít

Z jakých důvodů si lidé sahají na život?

Příčiny sebevražd zjišťují psychologové pomocí rozhovorů s pozůstalými při takzvaných psychologických pitvách. Z těchto pitev pak vznikají studie, ze kterých víme, že na pozadí tří čtvrtin sebevražd je nějaké duševní onemocnění, nejčastěji deprese. Duševní onemocnění ale není jediným spouštěčem činu. Zpravidla to bývá tak, že se příčiny kumulují. Nemocný se například dostane do hluboké a dlouhotrvající ekonomické nebo vztahové krize, z níž nevidí východisko, a dospěje k tomu, že by bylo lepší nežít.

Dokážeme u našich blízkých poznat, že si krizí procházejí?

Bohužel ne vždy. A je důležité o tom mluvit, protože pozůstalí pak mohou mít pocit, že je to jejich vina, že to přece měli poznat, že něco podcenili nebo zanedbali, a přitom je to omyl. Občas prostě není možné to vytušit a předejít tomu. Existují ale signály, kterým bychom určitě měli věnovat pozornost, například rozdávání majetku, loučení s blízkými nebo nadužívání alkoholu či návykových látek. Zbystřit bychom měli i u vyjádření typu „Ostatním by se ulevilo, kdybych nežil“ nebo „Cítím se v pasti“. V chování ohrožených lze častěji pozorovat agresi, podrážděnost nebo depresivnost. Ohrožený také obvykle nenachází smysl ve věcech, v nichž ho dříve viděl, nebo upouští od koníčků, které ho dříve bavily. Je důležité věnovat pozornost odklonu od dlouhodobého průměru. Tyto změny samozřejmě spíše vypozorujeme u osoby, která je nám blízká. Méně pravděpodobně budeme schopni takové signály zachytit u kolegy, kterého potkáváme občas v kanceláři.

Jak postupovat dál, pokud takové signály vypozorujeme?

Jako otvírák tématu může posloužit i obecná otázka jako „Poslední dobou se mi zdáš nějaký smutnější. Mám obavu, že se s tebou něco děje…“, „Jsi v pořádku?“ nebo „Nechceš si o něčem promluvit?“. Lidé se někdy domnívají, že když se někoho zeptají, zda nezvažuje sebevraždu, zvýší její pravděpodobnost. Opak je ale pravdou. Pokud člověk myslí na smrt, tak mu můžete pomoci, když o tom konečně bude moci mluvit. Rozhodně se však vyvarujte odsudku. Nikdy neříkejte „To nemůžeš“ nebo „To nesmíš“. Akorát v dotyčné osobě vyvoláte pocit viny, který může její zoufalství ještě prohloubit. Zároveň byste neměli situaci relativizovat a zlehčovat větami typu „Co blbneš, vždyť se máš dobře…“. Snažte se svého blízkého pochopit, i když se vám zdají jeho pocity přehnané. Nabídněte pomoc s vyhledáním odborníka, doprovodem k němu nebo zavoláním na anonymní linku. Pokud máte obavu, že by si blízký mohl ublížit v dohledné době, neopouštějte ho a zjistěte, zda už má plán a prostředky – léky nebo zbraň. Pokud má, obraťte se na linku 112, odkud vám pošlou policii nebo záchrannou službu, která může přistoupit k hospitalizaci, v krajním případě i nedobrovolné.

Liší se varovné signály u dětí a dospívajících?

U mladistvých mohou být projevy v zásadě shodné, častěji se ale u nich objevuje sebepoškozování. Jako problém ovšem vidím, že právě u mladých máme tendenci jejich potíže podceňovat a bagatelizovat. Říkáme si „No jo, to je ta puberta…“, „Ten si na něco hraje“ nebo „Naskočila na módní vlnu ema nebo rapu…“. Neříkám, že to tak nikdy být nemůže, ale apeluji na to, abychom signály nepodceňovali, protože na datech začínáme vidět, že duševní problémy a sebevražednost u mladých se zvyšují.

Čím to podle vás je?

Je to možná odložený efekt pandemie, kdy měli mladí omezené kontakty a problémy v jejich rodinách nabyly v lockdownech na intenzitě. Mladí lidé na sebe také kladou vysoké nároky a hodně se na sociálních sítích srovnávají. Navíc když si mladistvý vezme život, ví to široký kolektiv, informace se šíří na sociálních sítích a roste pravděpodobnost nápodoby.

Jak pozorovat varovné signály u sebe? Občas si asi každý z nás řekne, že se na to může vykašlat. Kde ale leží hranice, kdy už to není normální?

Je přirozené, že jste si vědomi smrtelnosti a moci nad svým životem. Je v pořádku, když vás tato myšlenka občas napadne. Bod zlomu nastane v momentě, kdy myšlenky na smrt začnou být neodbytné, objevují se častěji a nejste schopni se jich zbavit. Pak zvažte odbornou pomoc – vyšetření u psychiatra, zavolání na anonymní linku nebo jen návštěvu u praktického lékaře, který vám může předepsat léky proti úzkostem nebo antidepresiva.

Je sebevražda vždy špatným řešením? Jak se díváte na eutanazii?

Jsem přesvědčen, že je dobře, když každý může rozhodovat o svém životě. Cílem prevence je zachytit zejména jedince v krizi, kteří se po jejím pominutí mohou vrátit ke kvalitnímu životu. Určitě ale existuje malý podíl sebevražd, které jsou velmi střízlivým a uzrálým rozhodnutím, a my jim nezabráníme, ani kdybychom se maximálně snažili. Podle mého názoru by eutanazie měla být za určitých podmínek legální. Mrzí mě, že u nás v Česku jsme se o ní ještě ani nezačali bavit. Tuto diskuzi bychom rozhodně měli stimulovat.

Teď něco pozitivního. Počet sebevražd stabilně klesá. Čemu za to vděčíme?

Dal bych to do souvislosti s celospolečenským vývojem. O lidech potýkajících se s problémy s duševním zdravím už roky nemluvíme jako o bláznech, ale jako o lidech s duševním onemocněním. Vyhledat pomoc terapeuta nebo psychiatra je pro nás čím dál tím normálnější a rozrostly se také „záchranné sítě“. Ti nejpotřebnější, kteří se potýkají se zdravotními nebo ekonomickými obtížemi, mohou vyhledat krizovou, sociální i materiální pomoc a méně jim hrozí, že propadnou až na dno. Zlepšuje se také osvěta a zkvalitňuje jak psychologická, tak psychiatrická pomoc. Vše ale určitě není dokonalé a stále máme co zlepšovat. 

To jste mi hezky nahrál. Co potřebujeme dělat dále, abychom situaci zlepšili?

Ke snížení počtu sebevražd by měl přispět Národní akční plán prevence sebevražd, který jsme vypracovali společně s Ministerstvem zdravotnictví. Jedním z jeho cílů je omezit dostupnost prostředků k vykonání sebevraždy. Často zneužívaným prostředkem je například paracetamol, u kterého zvažujeme, že by nebyla v lékárnách prodávána balení obsahující jeho smrtelné množství. Také instalujeme u železnic cedule s kontakty na krizovou pomoc a pracujeme na zpřehlednění vybraných železničních úseků. Co rovněž chceme zkvalitňovat, je návaznost mezi hospitalizací a následnými službami pro duševně nemocné. Období několika málo týdnů po propuštění je velmi náročné a na datech vidíme, že někteří lidé si v jeho průběhu vezmou život.

Plánujete nějaké aktivity i pro pozůstalé nebo učitele a další odborníky, kteří mohou přijít do styku s ohroženými skupinami?

Co se týče edukace a informovanosti obecně, tak loni 10. září, na Světový den prevence sebevražd, jsme spustili web sebevrazdy.cz, který přináší osvětu, edukativní materiály a rozcestník pomoci. Návštěvníci se tam například dozvědí, jak rozeznat varovné signály.

Pro pozůstalé plánujeme pořádat podpůrné skupiny. Ročně si u nás vezme život 1 200 až 1 300 jednotlivců, což drasticky ovlivní a traumatizuje jejich okolí, tedy pár desítek tisíc lidí, s nimiž se zatím systematicky nepracuje. Součástí plánu je také osvěta médií. Víme, že pokud referují o sebevraždách jako o nějaké senzaci a přinášejí detaily, například jako po smrti Ivety Bartošové, přispívají k tomu, že se někdo v krizové situaci inspiruje. Stále nám v mediálním prostoru chybí pozitivní příklady. Nedozvíme se o nikom, kdo překonal hlubokou krizi. Rádi bychom připravili i vzdělávací moduly, a to jak pro širokou veřejnost, tak pro učitele, pracovníky integrovaného záchranného systému, praktiky nebo sestry.

Jak vy sám přistupujete k prevenci duševních obtíží?

Já myslím, že základem je pravidelný režim. Pokud budete pravidelně spát, nebudete moc pít, užívat návykové látky, žít ve stresu a pod tlakem deadlinů, tak si myslím, že máte dobrý základ. Pak potřebujete kultivovat vztahy a věnovat se koníčkům. Pokud se začnou objevovat problémy, musíte je včas řešit. Když si zlomíte nohu, jdete s ní k lékaři a nebudete jen sedět doma a tvrdit, že jste v pohodě. To samé je u duševních obtíží. Často se stává, že člověk to odmávne a zatne zuby s tím, že to dá. Já bych tady ale chtěl apelovat na včasné vyhledání pomoci.

Pokud nyní zažíváte neodbytné sebevražedné myšlenky, obáváte se o svůj život nebo máte tendenci si ublížit, zavolejte na Linku první psychické pomoci 116 123.