Emoce člověk nemá potlačovat, jejich správnému projevování a zpracovávání se však musí učit i odborníci. S přípravou na smrt mohou pomoci i média či speciální karetní hra, říká zakladatel Centra paliativní péče Martin Loučka.
Jaké životní situace jsou pro nás nejtěžší?
Obecně nejvíce stresu působí úmrtí blízké osoby následované rozchodem. V první desítce stresorů je ale překvapivě i svatba. Musím však zdůraznit, že každý člověk obtížné situace prožívá individuálně, podle toho, jaké má zkušenosti, osobní nastavení a záchranné sítě.
Co se v nás děje, když přijímáme špatnou zprávu?
První reakcí obvykle bývá šok. Ten se může projevovat i fyziologicky. Začnete se potit, máte zúžené vidění a emoce omezí vaši schopnost racionálně uvažovat. Chcete zvolit buď útok, nebo únik. V takové chvíli si potřebujete uvědomit své emoce a soustředit se na dýchání.
Jak máme emoce zpracovat, máme si dovolit dát je najevo?
Lidé se bojí projevit emoce, hlavně z obavy, jak to zapůsobí na ostatní. Rodiče například mají nemocné dítě a nedovedou si představit, že by s ním mluvili o vlastním strachu. My se jim ale snažíme vysvětlit, že většinou se všichni bojí téhož, a mohou si tedy být vzájemně oporou.
V situacích, kdy se nehodí si emoce vylít, není úplně špatné je na chvíli pozdržet a zpracovat později. Pokud vás třeba něco rozhodí na poradě, tak ji dokončíte a pak si tu emoci vyřešíte s konkrétním člověkem, který vám ji způsobil.
Jak poznáme, že stres nezpracujeme sami, ale potřebujeme pomoc odborníka?
Většinu stresu a negativních emocí dokážete zvládnout sami nebo s pomocí nejbližšího okolí. Odborníka voláte až v momentě, kdy si nejste jisti, že to zvládnete sami, a pokud vám nestačí to, co obvykle děláte. Třeba vám už tři dny buší srdce, nemůžete přestat myslet na daný problém a komplikuje vám to život. Nemusíte ale hned docházet na dlouhodobou terapii, stačí zavolat na linku důvěry a tam ze sebe dostat vše, co vás trápí.
U otřesů typu smrti se mohou tři dny zdát jako docela krátká doba…
Ale ne v případě, kdy byste nebyli schopni s nikým mluvit a nic dělat. Váš život by se smrsknul na jeden problém nebo konflikt, který řešíte. Pak byste si měli zavolat pomoc už v tuto chvíli. Tu míru máme každý jinde a každý máme také jiné zdroje, které nám pomáhají, abychom zátěž zvládli.
Existuje návod, jak správně sdělovat špatné zprávy?
Doporučuje se nejdříve zkusit dát prostor člověku, kterému tu informaci máte sdělit. Zjistíte, v jaké je situaci, jaké má informace a emoční nastavení. Pak použijete takzvaný varovný výstřel: „Bohužel, paní Nováková, nemáme pro Vás dobré zprávy.“ Díky této větě bude paní vědět, že se blíží něco negativního. Pak řeknete to zásadní ve dvou větách. Zabředávat do důvodů a okolností je špatně, protože po sdělení hlavní informace máte být potichu a dát prostor emocím, které přijdou.
V šoku totiž paní Nováková nebude schopna uvažovat. Když se bude ptát, tak na otázky budete reagovat především jako na emoce a říkat „Je mi to moc líto“ nebo „Vidím, že jste takovou zprávu nečekala“. Až emoce opadnou, můžete se pustit do racionálního plánování, co dál. Paní Nováková by měla odcházet s tím, že se dozvěděla něco špatného, ale také má plán, jaké kroky ji čekají a jak jí pomůžete.
Tyto principy fungují všude, ať už chcete oznámit pacientovi, že má nevyléčitelnou nemoc, zaměstnanci, že mu neprodloužíte smlouvu, nebo partnerovi, že s ním dál nebudete žít. Ani dobrá práce s emocemi ale tyto rozhovory nepřemaluje na růžovo. Špatné zprávy zůstanou špatnými zprávami a je přirozené, že z nich lidé budou rozrušení nebo smutní. Snažíme se však udělat všechno pro to, aby člověk získal kromě negativní informace také maximum podpory.
„Lékař nebo šéf by měli mít odvahu mluvit o stavu nemocného či firmy už hodně dopředu, aby potom případné špatné zprávy nepřekvapily.“
Co v situaci, kdy volá lékař nebo šéf a už v telefonu slyší otázku, proč se chce setkat?
V takové situaci nejde říct: „Povíme si to až na místě.“ Lékař nebo šéf by měli mít odvahu mluvit o stavu nemocného či firmy už hodně dopředu, aby takový telefonát nepřekvapil. Jako nadřízení můžete poprosit asistentku, aby setkání domluvila, aniž by znala důvody. Na otázku pak odpoví: „Já nevím, co s vámi šéf chce probírat.“
Můžeme špatné zprávy sdělovat i přes videohovor?
Určitě je pro mě osobní kontakt mnohem vhodnější a zatím ho nenahradí žádná technologie. Videohovor je pro mě ale určitě lepší než telefonát. Pokud se potřebujete propojit s více lidmi na více místech, tak je to šikovné. Je to ale až na druhém místě.
Jak otevřít téma smrti s nejbližšími? Například abychom včas zjistili, jaký chtějí pohřeb…
Myslím, že tabu je mluvit o vlastní nemoci nebo o smrti někoho blízkého. Můžete ale využívat příležitostí, které vám nabízejí média. Když zemřel Karel Gott, celý národ diskutoval o tom, jaký má mít pohřeb. Doufal jsem, že aspoň polovina diváků toho využije a zeptá se babičky: „Jak ty by sis to přála?“ Ty příležitosti ale nevyužíváme.
Většina lidí o závěru života přemýšlí a má představu, jaký by ho chtěla. Důležité ale je to téma otevřít dřív, než se konec skutečně přiblíží. Pak jsme totiž ovlivněni emocemi nebo už nemáme příležitost s babičkou mluvit, protože je třeba v umělém spánku.
Se zahájením rozhovoru může pomoci i naše karetní hra Řekni mi. Při ní si odpovíte na otázky typu: jaká hudba by měla hrát na pohřbu, kdo by měl něco říct nebo co bude poslední jídlo.
„Většina lidí chce umírat doma za přítomnosti těch, které má ráda. Ve skutečnosti ale většina umírá v nemocnicích.“
Jak se liší naše představy o závěru života od reality?
Hodně. Většina lidí řekne, že chce umírat doma za přítomnosti těch, které má ráda. Ve skutečnosti ale většina umírá v nemocnicích a podobných zařízeních. Do poslední chvíle jsou vyšetřováni a léčeni. Je potřeba se bavit o tom, jestli pacientům tato léčba dává smysl, nebo chtějí trávit poslední čas jinak než v nemocnici.
V komunikaci s pacienty školíte zdravotníky. Kolik se vám jich už podařilo proškolit?
Každý rok našimi kurzy projde kolem 1 200 zdravotníků. Školíme jak praktiky, tak lékaře z nemocnic, sestry a sociální pracovníky z domovů pro seniory. Zájem je veliký, poptávku nestíháme uspokojit.
Jak školení probíhají?
V kurzech učí ti, kteří s pacienty sami pracují. Zdravotní sestry učí zdravotní sestry. Komunikaci přednáškou nenaučíte, proto polovinu času prochází zdravotníci modelovými situacemi, čtvrtinu času jim ukazujeme, jak to mají dělat správně, a zbylou čtvrtinu školení věnujeme teorii a ukazujeme data.
Z fotografií z kurzů je vidět, že školení jsou opravdu emotivní a někteří i pláčou…
Zážitky z modelových situací jsou často velmi autentické. My se snažíme, aby si lékaři zahráli i roli pacienta. Pak jsou překvapeni, jak v návalu emocí vůbec nevnímají, co jim fiktivní lékař sděluje. Trénink má smysl, mohou si v bezpečném prostředí vyzkoušet různé formulace a dostanou na ně zpětnou vazbu od ostatních.
Co by teď nejvíce pomohlo zlepšení paliativní péče?
Kdyby ji adekvátně hradily zdravotní pojišťovny, což se zlepšuje, ale pomalu. A pokud by se dostala do osnov na lékařských fakultách, aby lékaři věděli, proč je to důležité a jak se to dělá. Dnes máme tisíce lékařů, kteří nikdy takový kurz neměli, a právě těm jsou určena naše školení o komunikaci.
PhDr. Martin Loučka, Ph.D.
Psycholog, zakladatel a ředitel Centra paliativní péče. Paliativní péči vystudoval v doktorském programu na Lancaster University v Anglii. Jako stipendista působil na Icahn School of Medicine v New Yorku, absolvoval dlouhodobou stáž v Amsterdamu a kurz práce s komplikovaným zármutkem v New Yorku. Za rozvoj paliativní péče získal řadu ocenění.
Centrum paliativní péče
Zlepšuje péči o umírající v Česku napříč celým systémem zdravotní a sociální péče. Provádí vlastní výzkumy, které slouží jako podklad pro legislativní opatření. Zároveň odborně dohlíží na zavádění paliativní péče v nemocnicích i domovech pro seniory a učí zdravotníky komunikovat s vážně nemocnými pacienty.
