V čem je kariéra vrcholové sportovkyně nejtěžší, co jí pomohla překonat mentální koučka a jaké má pocity z olympiády, popisuje taekwondistka Petra Štolbová.
Taekwondu se věnujete od osmi let. Proč jste si vybrala právě tento sport?
Vždy mě lákaly bojové sporty. Rodiče nechtěli, abych dělala box, a taekwondo jsem z domu měla nejblíž. Rozhodla jsem se to zkusit a sedlo si to. Přispěla k tomu tedy trochu i náhoda.
„Ve vrcholovém sportu je to obecně víc o disciplíně než o motivaci.“
Jak vypadá váš den vrcholové sportovkyně?
Od pondělí do pátku trénuji dvakrát denně. Dopolední tréninky dělíme na posilování a taekwondo. Při taekwondu se zaměřujeme hlavně na techniku a kopy. Odpoledne pilujeme především taktiku. Ve volném čase se věnuji škole, prostor mám i na kamarádky a přítele. Nezapomínám ani na regeneraci, třeba v podobě fyzioterapie nebo masáže.
Máte někdy chuť se na sport vykašlat a vydat se úplně jiným směrem?
Už v tom žiji takovou dobu, že si to jinak nedovedu představit. Určitě se nevidím za počítačem, jak osm hodin klapu do klávesnice. Vždy jsem tíhla ke sportu a vidím se tam i v budoucnu. Samozřejmě jsou dny, kdy bych nejradši nevylezla z postele, a pak je to o disciplíně. Vím, že se mi to v budoucnu vrátí. Myslím si, že ve vrcholovém sportu je to obecně víc o disciplíně než o motivaci.
„A co mě nejvíc baví? Sledovat, jak se moje tělo mění a co všechno dokáže.“
Co je na vrcholovém sportování to nejtěžší? A co si naopak nejvíce užíváte?
Pro mě je nejtěžší time management. Skloubit dva tréninky denně a zkouškové období je docela výzva. Tréninky seberou hodně pozornosti i energie. Často přijdu domů unavená a bolavá a mám před sebou třeba čtyři hodiny učení, po kterých mě čeká další trénink. Je těžké i trávit tak málo času doma. Občas se vrátím ze soustředění, sotva si přeperu věci a zase vyrážím na cestu. Chybí mi rodina, kamarádi. Naštěstí mám nejvíce přátel na taekwondu, což hodně pomáhá. A co mě nejvíc baví? Sledovat, jak se moje tělo mění a co všechno dokáže.
Jak se vyrovnáváte s prohrou?
Kolikrát si i pobrečím. Když ale vím, že jsem do zápasu dala všechno, prohru beru jako zpětnou vazbu. Snažím se rozklíčovat, jaké chyby jsem udělala, a do příště na nich zapracovat.
.jpg)
Bojujete s předstartovní nervozitou?
Dříve se u mě nervozita projevovala fyzicky a často jsem před turnaji bývala nemocná. Dnes už je to výrazně lepší – dost jsme na tom zapracovaly s mou mentální koučkou Kateřinou Vejvodovou. Vysvětlila mi, jak mám se sebou komunikovat, co moje myšlenky znamenají a jak s nimi naložit. Ze začátku jsme se scházely intenzivněji, ale teď už jsme ve fázi, že si zavoláme jen jednou za 14 dní nebo když potřebuji něco probrat. Mám pocit, že hlava se dá vytrénovat stejně dobře jako tělo a nervozita se dá ochočit.
Jste první českou taekwondistkou, která se kvalifikovala na olympiádu. Co cítíte?
Hrozně se tam těším. Zároveň si myslím, že mi to ještě úplně nedošlo. Každopádně je to splněný sen. Už když jsem s taekwondem začínala, chtěla jsem jet na olympiádu. Cítím ale i velkou zodpovědnost. Začaly mi psát děti z českého i zahraničního taekwonda, které mě vnímají jako svůj vzor. Ráda bych jim ukázala, že když na sobě člověk tvrdě pracuje a jde si za svým, může si plnit sny.
„Když vím, že jsem do zápasu dala všechno, prohru beru jako zpětnou vazbu.“
Chtěla byste, aby byl na olympiádě českým sportovcům k dispozici psycholog?
Vzhledem k tomu, že mám svoji mentální koučku, které se můžu kdykoliv ozvat, si myslím, že by to bylo super hlavně pro sportovce, kteří tuhle možnost nemají. Zároveň si myslím, že tlak na olympiádě se nepodepisuje jen na sportovcích, ale i na trenérech, kteří by psychologa možná také ocenili. Jakmile je nervózní trenér, přenáší to na sportovce. Například můj trenér Viktor Jankovský stejně jako já pracuje s Kateřinou Vejvodovou, což nám výrazně pomohlo nastavit si mezi sebou lepší komunikaci.
Máte pocit, že si trenéři do svých svěřenců promítají své nesplněné sny nebo ambice?
Jak kdo. Viktor Jankovský mě v podstatě vychoval – trénuji s ním dvakrát denně od doby, kdy mi bylo 15. Určitě do mě vkládá hodně naděje. Ví, že na to mám, a motivuje mě k co nejlepšímu výkonu. Nemám ale pocit, že by mě do čehokoliv tlačil. Taekwondo máme oba na prvním místě, ale když vidí, že je toho na mě moc, donutí mě zpomalit. Pokud si všimne nějakého výkyvu, třeba když jsem na tréninku unavená, řekne mi to a společně se snažíme zjistit, kde se stala chyba. Pak pracujeme na tom, abych se zase vrátila do správných kolejí.
„Hlava se dá vytrénovat stejně dobře jako tělo a nervozita se dá ochočit.“
Jak moc řešíte hmotnost?
Normálně bojuji v kategorii do 62 kilo, ale na olympiádu jedu v pluskové kategorii a musím mít alespoň 67 kilo. Na kvalifikaci, kde jsem měla mít 67,1 kilo, aby mě do pluskové kategorie vzali, se mi podařilo nabrat jen na 65 a musela jsem to dohánět dvěma litry vody. To nebylo příjemné. Do olympiády chci mít alespoň těch 67 kilo, abych se vyhnula dopíjení. U soupeřek, které budou těžší než já, budu čerpat ze svých silných stránek, jako je obratnost a rychlost.
A jak si hlídáte jídelníček?
Mám rychlý metabolismus a navíc obrovský výdej, takže tomu musím přizpůsobit jídelníček a dohánět to většími porcemi. Vařím si sama a poslední rok si hlídám, kolik kilokalorií sním. Teď jsem se dostala na zhruba 3 000 kilokalorií denně a chtěla bych to ještě zvýšit.
Kde se vidíte za 10 či 20 let? Chcete se nadále věnovat sportu?
Chtěla bych založit další tělocvičnu pro náš tým Cobra Dojang Prague, ve kterém jsem vyrostla, a přispět tak k výchově další generace taekwondistů. Zároveň bych se ráda věnovala výživovému poradenství, které studuji. Radit s jídelníčkem bych chtěla sportovcům.
.jpg)
Petra Štolbová
S taekwondem začala v osmi letech. Jedenáctkrát získala první místo na mistrovství ČR a dvakrát na mistrovství Evropy. Letos bude Česko reprezentovat na olympijských hrách v Paříži.
