Při sportu je důležité zažívat úspěch a radost. O tom, jak toho dosáhnout, proč zařadit mentální trénink a jak znovu nalézt ztracenou motivaci, jsme si povídali se sportovní psycholožkou Gabrielou Kloudovou.
Proč jste se ve své práci psychoterapeutky rozhodla zaměřit právě na sportovce?
Původně jsem chtěla dělat pracovní psychologii, ale po zkušenosti v pracovní agentuře jsem to přehodnotila. Klinická psychologie je svým způsobem nádherná, ale vyčerpávající. Časem, i díky studiu v zahraničí, jsem se dostala ke sportovní psychologii. Hrála jsem také basket a těžce si při něm zranila koleno. Sama jsem si tedy zažila, jak náročné je se ze zranění zotavit. Sportovci jsou dost sví, řešíte s nimi jiná témata, hodně seberozvojová, což je mi blízké.
„Možná to vypadá, že se sportovci živí svým koníčkem, ale na vrcholové úrovni je to dřina a odříkání.“
Jaké jsou nejčastější psychické problémy sportovců?
Předstartovní nervozita, stres a úzkost spojené se sportem, kdy je velký tlak na výkon. Přetrénování je také časté téma a řešíme i vyhoření. Možná to vypadá, že se sportovci živí svým koníčkem, že je to hrozně baví, ale na vrcholové úrovni je to dřina a odříkání.
Lze se strachu z neúspěchu zbavit? Jak sportovcům pomáháte se s neúspěchem vyrovnat?
Jakýkoliv strach vzbudí poplachovou reakci. Ta nám zvedne tepovku, dechovou frekvenci, více se potíme, svaly tuhnou. Abychom z pudové reakce přešli do té racionální, musíme se zklidnit. Třeba dechovým cvičením, snahou dýchat hlavně do břicha. Když se zklidníme, přichází práce s myšlenkami. První fází je zachytit spouštěč, třeba myšlenku na zítřejší závody. A tuhle myšlenku musíme zpracovat. Není to o tom, přesvědčovat hlavu, že vyhraji. Musím připustit i možnost neúspěchu. Ale taky si musím připomenout, že mám dobrou fyzičku, dobrý trénink, za sebou spoustu úspěchů a pro vítězství udělám vše. Když si budu představovat medaili, bude to fajn, ale svým způsobem to odvede pozornost od výkonu, což nechci. Chci se soustředit na výkon.
Jaký význam má psychická příprava v tréninku sportovce? A jak by měla vypadat?
Základem je fyzická příprava. Ale chceme-li jít dál, musíme zapojit i tu psychickou, protože hlava výkon významně ovlivňuje. Dokáže mu pomoct, nebo ho naopak zkazit. Psychická příprava je hlavně o zvládnutí fyzických projevů a práci s myšlenkami. Některé myšlenkové vzorce je někdy nutné přepracovat. Proto musíme k mentálnímu tréninku přistoupit systematicky a dělat ho pravidelně, ideálně každý den, i jako součást fyzického tréninku.
„Některé myšlenkové vzorce je někdy nutné přepracovat. Proto musíme mentální trénink dělat ideálně každý den.“
Jde ale tohle natrénovat? Dýchat si doma v klidu je něco jiného než přímo před závodem…
Jdeme na to vždy postupně. První krok je zvládnutí techniky v klidu na sezení, pak klient trénuje třeba před spaním, pak techniku zapojí do tréninku a pak to nacvičuje na závodech. Základní je zachytit to včas, než se to rozjede. Když už je nervozita na desátém stupni z deseti, tak na zklidnění potřebujete třeba hodinu a pár minut před závodem to nezachráním.
Setkáváte se u klientů s předzávodními rituály?
Ano. Jedním z takových rituálů může být následující práce s myšlenkami: zachytím včas nervozitu, prodýchám se, zpracuji si myšlenky, vizualizuji si svůj výkon. Občas se u klientů setkávám i s nefunkčními rituály, třeba že si berou ponožky určité barvy. Myslí si, že jim to pomáhá, ale ve skutečnosti je to ztráta pozornosti. Můžu si tak vlastně i snížit sebevědomí – říkám si tím, že nějaká externí věc rozhoduje o mém výkonu, přitom s ním vůbec nesouvisí.
Jak sportovcům pomáháte zvýšit psychickou odolnost?
A co je to psychická odolnost? S každým klientem si musíte říct, co to znamená pro něj. Já bych psychickou odolnost chápala jako emoční stabilitu, kdy jedinec nemá výrazné emoční výkyvy. To ale neznamená, že absolutní pohodář bude zaručeně podávat skvělé výkony. Důležitou složkou je svědomitost, tedy disciplína, odpovědnost za svůj výkon a cílevědomost. Teprve když se emoční stabilita spojí se svědomitostí, máme na světě super sportovce.
„U klientů si všímám velkého úbytku motivace i kvůli potřebě se srovnávat.“
Trpí vaši klienti úzkostmi? Jak se to projevuje?
Setkávám se s tím velmi často a je mi to moc líto. Sport by měl být zábava a radost, ale někdy se z něj stane jen dřina a úzkost. Pak už je to na hraně zdravého přístupu. Měla jsem i klienty, kteří s mou asistencí kariéru ukončili. Z venku se může zdát, že vrcholoví sportovci žijí super život, mají peníze a pořád cestují. Ve skutečnosti si ale 90 % sportovců v Česku sport platí samo nebo mají minimální platy, někteří bydlí na ubytovně.
Je ve vaší praxi velkým tématem ztráta motivace?
Poslední dobou si u klientů všímám velkého úbytku motivace i kvůli potřebě se srovnávat. Vidí, že někteří jejich vrstevníci si už na sebe sportem vydělají a budují kariéru. Jim se ale tolik nedaří, tak začnou svoji volbu často zpochybňovat. Mladší klienty vedu k tomu, aby měli plán B. Dnes už je to běžnější, řeší se duální kariéra, i profi sportovci studují vysoké školy a chtějí mít zadní vrátka, protože si uvědomují, že vrcholový sport nemohou dělat věčně.
Jaké jsou další příčiny ztráty motivace?
Někdy to souvisí s vyhořením, jindy s přetížením. Občas stačí, aby si klient na chvíli odpočinul, a motivace je zpět. Jindy je to o tom, že člověka ke sportu přivedl někdo jiný, a on najednou neví, proč to dělá. V mozku je centrum, které motivaci řídí a rozhoduje o tom, jestli se vyplaví hormony štěstí. Pokud u nás není sportování navázané na dobrý pocit, hormony štěstí se nevyplaví. Mozek je primitivní a zajímá ho jen potěšení. Když sport představuje hlavně utrpení, chemické procesy navozující radost nenaskočí.
„Pokud není sportování navázané na dobrý pocit, hormony štěstí se nevyplaví. Mozek je primitivní a zajímá ho jen potěšení.“
Co kromě odpočinku pomáhá motivaci znovu nakopnout?
Vzpomenout si, proč jsem se sportem začal. Kvůli rodičům, kamarádům, nebo protože mě to bavilo? A co mě bavilo? Postupné zlepšování? Doporučuji zavést si tréninkový deník a v něm mapovat vlastní pocity. U sportu je totiž hrozně důležité zažívat úspěch a radost, a to i na tréninku. Je super, pokud se při tréninku nezaměřujeme vždy jen na maximální výkon, ale dáme si ho někdy jen pro ten pocit. Třeba si jdeme zaběhat bez měřicího zařízení.
Měl by každý profi sportovec mít i svého sportovního psychologa?
Je to skvělý způsob, jak posouvat výkon dál i jak předejít vyhoření nebo ztrátě motivace. Na psychiku se pořád trochu zapomíná a chození k psychologovi má stále u některých určité stigma. Ale zlepšuje se to. Občas jsou vůči terapiím a koučům negativně naladění trenéři, kteří nechtějí, aby jim do práce se sportovcem zasahoval někdo další. Objevuje se i námitka, že je těžké měřit, zda práce s psychologem sportovci pomohla k lepšímu výkonu. To ale těžko změříte i u fyzioterapie nebo výživového poradenství. Já se také zaměřuji na výkon, ale snažím se vše s klienty nastavit tak, aby byl udržitelný.
Pracujete s trenéry i rodiči. Mívají přehnané nároky na své svěřence a děti?
Stává se, že sportovní kariéru někdy rodiče a trenéři chtějí víc než děti. Pokud ale v dětech není ke sportu motivace, rodič ani trenér ji nevypěstují. Vysvětlit to rodičům je těžké, zpravidla to není na jeden rozhovor. Sama ale s dětmi do 12 let nepracuji. Od 12 let už dokážou lépe komunikovat a říct, co chtějí. Vyjádřit opravdové pocity je pro ně ale těžké. Trenér a rodiče představují autoritu, které se mnohdy bojí postavit. S dětmi proto nacvičujeme asertivní dovednosti a učíme je, jak vlastní pocity rodičům sdělit.
„Pokud v dětech není ke sportu motivace, rodič ani trenér ji nevypěstují.“
Věnujete se i biofeedback terapii. Co se za tímto pojmem skrývá?
Používám přístroj, který pracuje s fyziologií. Klient má na sobě elektrody, které měří dechovou a tepovou frekvenci, napětí ve svalech, průtok krve a další hodnoty. Pomocí přístroje sledujeme typickou stresovou reakci a učíme se s ní pracovat. Například provádíme dechová cvičení. Cílem není výkon, ale relaxace. Pokud se nám daří dosáhnout stavu relaxace, přístroj klienta odmění. Třeba hezkým obrázkem nebo příjemnou hudbou. Díky přístroji zároveň dokážeme simulovat stresové prostředí, hlavně prostřednictvím videa ze závodů.
Český tým nemá s sebou na olympiádě psychologa. Jak to vnímáte?
Je to škoda. Je tam masér, fyzioterapeut, lékař, ale psycholog chybí. Někteří sportovci mají své sportovní psychology, ale málokdy na každém závodě. Je to poměrně drahé a navíc je nás málo. Na základě vyjádření mých klientů jsem ale přesvědčená, že by zájem byl. U psychologa je však důležité, aby měl s klientem nějaký vztah už před závodem. Není dobré, aby úplně cizí psycholog jel na olympiádu a sportovec se s ním seznamoval až tam.
A jak to teď máte se sportem vy?
Sportuji rekreačně a tak, abych se nezničila a v budoucnu mohla sportovat i se synem. Baví mě jóga, na které se mi líbí, že cílem není výkon. Prospěšný je jakýkoliv pohyb, protože nám pomáhá se uvolnit, zvyšovat pozornost a zlepšuje i pracovní výkon.
PhDr. Gabriela Kloudová
Sportovní psycholožka ASC Dukla, kde se stará o olympioniky a reprezentanty. Spolupracuje také s Národním volejbalovým centrem a e-sportovými týmy Entropiq a Sinners. Ve své soukromé praxi pomáhá vrcholovým i rekreačním sportovcům, rodičům i trenérům. Problematice psychické odolnosti se věnuje i v rámci výzkumu při práci se speciálními jednotkami Armády ČR.
