Kristiina Mäki: Cesta nahoru není lineární

Ta je ale z jiné disciplíny – sprintu.
Ano, je to jiná disciplína, ale mě zaujal spíše její příběh, protože ten rok, kdy byla těhotná, jsem ji viděla v Polsku na závodech. To byl konec května, začátek června a byla vysekaná. Pak najednou v říjnu dala fotku a už měla obrovské břicho. Tak jsem si říkala, to není možné, to už musela být těhotná, když běžela závod. Ale neměla jsem ji jako vzor, že teď budu dělat tohle a běhat takhle, to ne.

Co jste změnila během doby, co děláte atletiku profesionálně?
Celkově jídlo, regeneraci. Trénink byla spíše věc trenéra, ale možná jsem nad tím jako mladší nepřemýšlela tolik jako teď. Asi člověk postupně dojde s věkem do takové fáze, že je čím dál profesionálnější.

Čtenáři asi předpokládají, že když je člověk běžec, musí hodně běhat, ale asi by byli překvapení, že v tréninku děláte spoustu věcí mimo běhání.
K těm dalším věcem jsem dospěla věkem a tak nějak postupně. Člověk se zraní, tak co s tím. Neviní hned trenéra a začne třeba u sebe a dojde k tomu, že je potřeba dělat o dost víc než jen běhat. Běhání je finální produkt toho, co se musí dělat předtím a potom. Běhání nejsou dva tréninky za den, ale je to celý den. Jak člověk jí, spí, regeneruje, jak zaměstnává hlavu a jak ji čistí a tak nějak všechno dohromady. Takže zásadní je podle mě regenerace a strava. Tím ale nenabádám k tomu vážit si každé semínko a nějak se omezovat. Spíš je dobré poslouchat své tělo. A pak také zahrnout do tréninku hodně cvičení. Takové to, co nám běžcům nejde, protože přirozeně ti, kdo běhají, jsou zkrácení. A čím víc člověk běhá, tím víc je zkrácený, takže to musí protahovat zpátky. Ale na to si musí každý přijít sám. Já jsem na to přicházela docela dlouho.

Z čeho se tedy váš trénink skládá?
Mám dvanáct tréninkových jednotek za týden. Jednotka je trénink, takže je to pět dvoufází a dvě jednofáze. Z toho jsou dvě jednotky posilovna a k tomu běhání. Cvičení na soustředění je ideálně každý den půlhodina.

Váš trenér Pavel Tunka je tak trochu obestřen tajemstvím, na internetu o něm v podstatě nic není. Jaký vlastně je jako trenér a člověk?
Jako trenér je realista, někdy trochu pesimistický realista. Takže to není americký typ navozující pocit, že všechno bude fantastické, vůbec. To mi spíš řekne, že poběžím špatně, i když si myslím, že poběžím dobře. Takže není úplně roztleskávací typ, ale to si myslím, že je lepší, než kdyby byl americký typ trenéra. Kdyby mi sliboval, že poběžím hory doly, a pak se to nestalo. Je férový a správný, to mi na něm sedí nejvíc. Když něco řekne, tak to platí. A sedí mi i v tom, že má svoji vizi, jak to bude, ale i mě nechá mu do toho kecat. Sice to trochu trvalo, ale přijde mi, že je vlastně rád, že přináším něco vlastního.

A když se něco povede, má radost?
Má radost, ale projevuje ji spíš za mými zády než přede mnou. Nebo už jsem slyšela mé okolí, jak o mně mluvil v superlativech, ale mně vždycky řekne dobrý, pokračujeme. Ale to ho nechci nějak hanit, to si myslím, že je i takhle správně. Má toho hodně za sebou, takže si myslím, že ví, co dělá. A ta jeho aura nedostupnosti má něco do sebe.

Chtěla byste sama jednou dělat trenérku?
Přemýšlela jsem nad tím. Můj trenér mi říká, že bych trenérkou být neměla, protože nemám soucit. Což on taky podle mě nemá, ale asi záleží i na výběru svěřenců. Neříkám, že trenérkou nebudu, ale není to zatím nejbližší sen.

Co dělají špatně lidi, kteří běhají ve volném čase?
Zaprvé mají špatné boty. Viděla jsem i ty nejhorší případy. A pak vidím, jak lidi klušou v závodních botách, což je taky špatné, protože to je zbytečné. Stejně běží přes patu, takže je pak stejně musí bolet nohy. Viděla jsem i paní, která měla tak 120 kg a běžela ve cvičkách. To jsem si říkala, že ji bude druhý den bolet.
Když lidé začnou běhat, běhají často hrozně moc. Vždycky ten první den je to v pohodě, protože když začnou, tak první den se vždycky člověk cítí dobře. Druhý den se taky ještě cítí dobře a pak přijde ten třetí čtvrtý den, kdy jsou unavení z těch prvních dvou. A pak se na to vykašlou, protože je to bolí moc. Takže radím začít spíše zvolna, překonat tu první krizi a nesrovnávat se s ostatními. A třetí věc je strava a spánek. Viděla jsem na instagramu i lidi, že jdou ráno do sauny a odpoledne běhat. Po sauně ani masáži by se ale běhat nemělo.

Kdybyste neběhala, jakou disciplínu byste v atletice chtěla dělat?
To je těžké. Oštěp je zajímavý. Líbí se mi i skok do výšky. Když se dívám na tu akci, tak u té tyče je to hodně těžké. Člověk běží, musí se soustředit, zapíchnout to, přemet ve vzduchu a přeskočit tyč, to je těžká disciplína. Asi bych zkusila tyč.

Komunikace a instagram, nebo obecně sociální sítě, jsou už teď také součástí vaší práce…
Teď ano, ale nezačala jsem s tím záměrem. Spíš jsem to měla jako nástěnku, kam si odkládám fotky.

Nemyslím jen komerční komunikaci, ale obecně komunikaci s fanoušky. Popisujete tam, co vás čeká, vysvětlujete, když se něco nepovede.
Myslím, že je to důležité nejen pro fanoušky, ale i pro samotného sportovce. Člověk si to může napsat sám sobě do deníčku. Ale když už je v kontaktu s lidmi, kteří k němu chovají obdiv nebo něco takového, tak si myslím, že je fér zveřejnit, když se něco nepovede. Když si to člověk přizná a třeba to vidí i mladí, kteří k někomu vzhlíží, tak pochopí, že to není jen o úspěchu, což může inspirovat. Hodně mladých atletů vidí jen instagram, kde je všechno růžové. Málo lidí sdílí, co všechno se pro úspěch musí udělat. Je hodně málo sportovců, co mají cestu nahoru jen lineární a nemají žádné problémy.

Kolik času zhruba správě sociálních sítí věnujete?
Nemám to rozplánované. Mám jen nastavený maximální denní limit, myslím, že na hodinu, protože nemám ráda, když jsem tam dlouho. Ale nemám nijak vymezené, kdy budu na sítích pracovat. Samozřejmě spolupráce jsou naplánované, ale mám i den, kdy nic nepřidám a moc na sítích nejsem.

Přináší komunikace na sítích i nějaká negativa? Píšou lidé divné věci?
Minimálně. Vždycky se najde někdo, kdo není šťastný ve svém životě, tak potřebuje napsat nějakou nešťastnou zprávu. Ale řekla bych, že mám na instagramu docela dobrou skupinu, že tam nemám vyloženě někoho, kdo by přinášel nějaký hejt. Myslím si, že lidi mají sportovce docela rádi. Když se něco nepovede, tak trochu čekám, že mi to tam někdo vmete do tváře, ale spíš napíšou, že nevadí, a jsou pozitivně naladěni. To je fajn.