Vyrýsované nohy v „haberovkách“ do půli stehen, široký úsměv a velký žlutý batoh. Cyklistický messenger Dan Valdauf zaujme na první pohled. Podívali jsme se s ním pod pokličku kurýrní branže.
Jsi rychlejší než auto?
Nevím – na delší vzdálenosti ne, na kratší vzdálenosti po Praze, hlavně po centru, určitě.
Kolik najezdíš za rok kilometrů?
Za rok asi 18 000 km, za měsíc, když je dobrý měsíc, tak 2 000, ale většinou tak 1 500 km. Ve firmě, kde jsem, jsou kilometry omezené cca 8 km od centra. Třeba do Čestlic by mě neposlali, protože by se na mě motorkáři zlobili, že jim beru zásilky.
Vy jste cyklisté, motorkáři, „automobiloví závodníci“…
I pěšáci.
A běžci?
Spíš takové koloběžky, ale ten, co byl na koloběžce, už nejezdí, ten už má kolo. Pěšáci používají MHD.
V jakém rytmu pracuješ?
Jelikož jsem OSVČ, tak si můžu vzít kdykoli volno, ale tím pádem nic nevydělám. Můžu si vzít volno, když není kritický den. To jsou hlavně Vánoce, to se bere jako omluva jenom smrt.
I 24. 12.?
Na Štědrý den už se toho moc neděje. Dva týdny před Vánoci, to je opravdu záhul, to se kolikrát náklad ani nevejde. Musíš to mít oblepené, abys to uvezl.
Kdy se jezdí nejlépe?
Když je pohoda, znamená to, že není moc práce. Když se moc nejezdí, tak čekáš na místě, kde jsi odevzdal poslední zásilku. V Praze to na pohodu není skoro nikdy, ale já k tomu mám takový argument. Seděl jsem jednou doma a spadl na mě kryt od světla ze stropu a to jsem byl v bezpečí doma. Všechno je osud – jestliže mám na tom kole zemřít, tak zemřu. Třináct let jsem v tom provozu v Praze, tak uvidíme.
Předpokládám, že většina vašich klientů jsou firmy. Jak na tebe ty firmy a kanceláře působí?
Znám jenom recepční. Každý jsme nějaký, každý jsme jiný. Dneska je to všechno o byznysu. Já do toho moc nevidím, mně připadá ta moje práce nejvíc poctivá, protože teď když s tebou mluvím, tak nic nevydělávám.
Já ano.
A v tom je právě mezi námi rozdíl. Mně to připadá, že dnešní doba je taková, že se ti lidi flákají. Já to vidím na těch zásilkách, které se posílají odpoledne, hlavně expresní, lidi to nechávají na odpoledne. Jdou do práce až na devátou, já vstávám v šest a už od sedmi musím být na vysílačce, ale od sedmi se nic neděje, až od deváté desáté. Proč? Protože ti lidi zkrátka víc hýří večer, o to později vstávají, tím pádem se to pošouplo. Ale pro mě je to výhoda, já jsem ranní ptáče. Já jezdím od sedmi třeba do pěti šesti, někdy dvanáctku, někdy nemám čas si ani zajít na záchod. Potom slyšíš, že je další zásilka, tak ji vezmeš, ale mě to baví.
„Spěchá se, aby se čekalo, čeká se, aby se spěchalo.“
A jíš přes den?
Z legrace říkám, že jím v pondělí ráno a v pátek večer.
Jak se dá touto prací uživit?
Dá, ale musíš makat. Jeden měsíc můžeš vydělat třeba 10 tisíc, když máš dovolenou nebo jsi nemocný, nebo vyděláš třeba 30–40 tisíc, kurýři v autech vydělají klidně 60–70 tisíc, to já nevydělám. Člověk by měl mít tolik, kolik potřebuje. Nejhorší je lpět na penězích, mění se ti charakter, jsi potom jiný člověk.
Co většinou vozíš?
Obálky. Když je předvánoční mumraj, tak se vozí většinou láhve, ale je to legrace, protože firmy si mezi sebou posílají láhve.
Jakou nejzvláštnější věc jsi vezl?
Kolega vezl své vlastní dítě do školky a měl ho v batohu.
Kolik v něm nejvíc uvezeš?
Já to používám taky na nákup a vejde se mi tam i 30 kg, to už se člověk trošku zadýchá.
Lidé v kanceláři říkají, že mají stres, ale ty máš asi také stres.
Oni lidi říkají: „Vy hrozně spěcháte.“ A já říkám: „Já jsem klidný člověk, já vůbec nespěchám, jenom spěchají zásilky a tomu se já musím přizpůsobit.“ Jsem vegan, mimo ježdění cvičím, snažím se být optimistický. Můj brácha má takové úsloví: „Spěchá se, aby se čekalo, čeká se, aby se spěchalo.“ A tady to platí opravdu na 100 %.
Co děláš, když čekáš?
Když čekám, tak většinou jím, když není práce, tak se přejídám. Je to tak, že ty vyzvedneš zásilku, v okolí nabíráš další, jedeš na místo určení, třeba na Pankrác, a už z Pankráce se můžeš hlásit na další zásilku, protože víš, že tam dojedeš a odtamtud si můžeš vzít další zásilku. Takže musíš být ve střehu. Nejen nad tím, aby tě někdo nepřejel, ale i poslouchat vysílačku.
Závidí ti lidé z kanceláře čistou hlavu?
Většinou mi závidí, když je venku hezky a oni ven nemůžou. Když venku prší, tak mi nezávidí.
Dan Valdauf
Syn královny české dechovky Zorky Kohoutové se narodil v Praze v roce 1966. Studoval přírodní vědy. Po roce 1989 pracoval dlouhodobě v zahraničí jako kuchař. Do Česka se vrátil v roce 2005. Kurýrem je od roku 2006. S přítelkyní, která má stejnou profesi, vychovává šestiletého syna.
