„Věda, která se snaží porozumět světu, je jen jedna,“ věří Filip Matějka z ekonomického institutu CERGE-EI. To vysvětluje, jak je možné, že tento původním vzděláním fyzik a matematik aktuálně slaví úspěch na poli společenských věd. Při svých studiích na Princetonu začal směřovat k ekonomii, protože zjistil, že právě v jejím rámci lze nejlépe zkoumat celospolečenské problémy. Za svůj výzkum, který se věnuje rozhodování lidí v době informačního zahlcení, letos získal Cenu Neuron pro mladé vědce.
Teorie racionální nepozornosti, které se věnujete, se snaží vylepšovat ekonomické teorie a dělat je realističtější. Jak?
Vnáší do nich psychologický prvek. Vycházíme z předpokladu, že lidé občas dělají chyby, špatně se rozhodují a hlavně nejsou schopni vnímat všechny informace. Nečteme všechny noviny, nesledujeme zprávy z akciových trhů, neznáme do detailu daňové zákony. Když si kupujeme nový telefon, nepřečteme si specifikace jednotlivých produktů, abychom si perfektně vybrali, ale děláme to nějakým zjednodušujícím způsobem. Stejně tak v rámci firem: když ředitel něco rozhoduje, neví, jak do detailu jeho firma funguje ani jak přesně funguje trh, na kterém se pohybuje, a tak své rozhodování zjednodušuje. Klasické ekonomické teorie tyto prvky ignorují, přitom je to ale velmi důležité, protože to ovlivňuje, jak fungují trhy, jak fungují vlády, jak fungují spotřebitelé apod. My vytváříme matematické modely toho, jak si lidé zjednodušují komplikované informace a jaký vliv to má na celou ekonomiku. Díky tomu můžeme velikou část ekonomie přiblížit popisu skutečného života.
Poznatky, které teorie přinesla, využívají například centrální banky…
Pro ně je naše teorie zcela zásadní, neboť ji využívají v tom, jak nastavovat úrokové míry. Když centrální banka změní úrokovou míru, vůbec to neznamená, že si toho všichni lidé všimnou. Třeba komerční banka si toho všimne hned ten den, kdy guvernéři vyhlásí změnu, a začne se chovat jinak. Spotřebitelé ale zareagují možná až za rok, a to zásadně ovlivňuje dynamiku ekonomiky.
V CERGE-EI jste se věnovali také aplikaci teorie na pracovní trh. Co jste zjistili?
Na pracovním trhu nás zajímalo, jak se hledají zaměstnanci. Představte si zaměstnavatele, například KPMG, kam se hlásí na každou pozici konzultanta třeba sto zájemců. Je hrozně těžké se tím do detailu zabývat, nepozornost zde hraje zásadní roli. Víme, že nejdůležitější je první část CV. Změníte jméno, například jméno nějaké minority nebo ženské jméno, a najednou to ovlivní, jestli zaměstnavatel přečte i zbytek CV. Ovlivňuje to také dlouhodobou nezaměstnanost. Zaměstnavatelé se dívají na to, co člověk dělal v poslední době. Když vidí, že je nezaměstnaný, možná už nebudou číst zbytek.
Ani omylem. Doporučuju, ať všichni posílají svoje děti na studium do zahraničí. Nemusí to být Princeton. Škol, které jsou užitečné, jsou na světě stovky. Mně to pomohlo v tom, že jsem pracoval s těmi nejlepšími lidmi na světě, od kterých jsem se mohl učit. Můj advisor Christopher Sims nakonec dostal Nobelovu cenu. Inspirující byla také mnohotvárnost toho prostředí. Každý večer sedíte s kamarády, kteří dělají chemii, fyziku, historii, psychologii, filozofii nebo biologii, a hodinu a půl si spolu u večeře povídáte… Vůbec není pravda, že všichni studenti tam jsou chytří, všichni ale tvrdě dřou. Víte, kolik lidí z těch, co jde do prváku na Princetonu, tu školu neudělá? Jedno procento! V Čechách to je často padesát procent. Tohle je daleko těžší škola, ale je založená na principu, že když budeš makat, tak to uděláš. Škola si někoho vybere a chce z něj za čtyři roky udělat někoho lepšího, ne že ho čtyři roky bude testovat, jestli proleze. Všichni tam ale školu dělají naplno. V Čechách se občas dělá doktorát jen jako vedlejší úvazek, CERGE-EI je v tomto ohledu jiné. Studenti musí pracovat úplně naplno, ale pak jsou za to také odměněni. Je jich v ročníku kolem dvaceti a každý rok několik z nich jede na stáž na některou ze škol Ivy League, často právě na Princeton. Asi padesátkrát ročně u nás profesoři ze zahraničí přednáší. Dali jsme si za cíl budovat světovou ekonomii i zde.
Dá se ale v Čechách uživit vědou?
Když jsem se vracel do Čech, tak jsem si myslel, že tady s vědou skončím, přestože se mi v Princetonu velmi dařilo. Senioři už jsou na tom v Čechách ve vědě poměrně slušně, ale ten začátek? To téměř nejde, osvícených pracovišť je zatím jenom pár.
Proto jste po návratu z Princetonu v Čechách rozjel vlastní podnikání?
Ano. Chtěl jsem nějak využít to, co jsem se naučil, tak jsem s kamarády založil firmu na aplikovaný výzkum, takový technický consulting. Ekonomie za posledních padesát let vyvinula spoustu skvělých metod, jak zkoumat společnost. My jsme je používali pro firmy, třeba pro Plzeňský Prazdroj na plánování logistiky. Plán byl takový, že mi podnikání umožní dělat vědu. A skutečně, tři roky jsem svoji vědu dotoval. Pak jsem byznysu věnoval den v týdnu, ale i to bylo moc. Zrovna v consultingu, když ho chcete dělat dobře, máte klienta v hlavě pořád a to mě začalo omezovat. Nechtěl jsem dělat něco polovičatě. Mám štěstí, že CERGE-EI je jedním z těch osvícených míst, kde se vědou uživit lze. Vyžaduje to však spoustu práce, například při přesvědčování mecenášů, že jsme pro společnost velkým přínosem.
Jaký je největší rozdíl mezi vědou a podnikáním?
Věda je super v tom, že máte svobodu přemýšlení, že můžete opravdu dělat na tom, na čem chcete. Co je slabší, je kontakt s lidmi. Věda je běh na dlouhou trať. V consultingu vám klient každý den řekne „Filipe, tohle je dobře nebo tohle je špatně“, máte feedback a to člověk potřebuje. Ve vědě se musíte přesvědčovat, že to má smysl, což je těžké a emocionálně náročné. Velký rozdíl spatřuji také v tom, že průměrná věda je neužitečná, nemá smysl. Průměrný podnikatel je pořád strašně užitečný, například když má restauraci, která sice není nejlepší na světě, ale lidé tam rádi chodí. Průměrná věda užitečná není. Ale máloco je užitečnějšího než výborná věda.
Dá se říci, jaká doporučení plynou z vašeho dosavadního výzkumu pro jednotlivce?
Například tady v Čechách lidé strašně přeplácejí na hypotékách, několik miliard korun ročně. Když člověk shání hypotéku, jde většinou jenom do dvou až tří bank. Měl by jít do deseti. Nebo další věc – kdyby si uchazeči na pracovním trhu uvědomili, že i na druhém konci jsou nepozorní lidé, tak by neodpovídali jen na inzerát, kdy firma dostane sto přihlášek, ale udělali by práci za ty firmy, zkusili by najít něco, kam se perfektně hodí, a tam napsali cíleně e-mail. Dále lidé neinvestují ideálně, například víme, že dostatečně nediverzifikují. Často drží akcie firmy, ve které pracují, což je úplně to nejhorší, co můžou udělat.
Když už mluvíte o firmách, co doporučujete na základě vašeho výzkumu jim?
Firmy by si měly uvědomit, že značka bude mít stále větší hodnotu. Značka je něco, co poskytuje informaci, ať už značka produktu, nebo značka firmy. Když budu mít něco oblíbeného, tak jsem míň a míň ochotný začít hledat někde jinde. Dále by firmy měly začít brát vážně to, že je nutné poskytovat informace jednodušeji. Nejlepší firmy, třeba Apple, mají velmi málo produktů různého typu, své portfolio zjednodušují. Věřím, že dobré firmy půjdou touto cestou.
.png){kind=avatar}
