Co zbude z člověka, když přestane pracovat? Bytost, která tvoří a myslí
Rozhovor 25.10.2019 Zuzana Válková
„Žádná jiná společnost v minulosti nebyla tak bohatá, jako ta naše, a zároveň se lidé nikdy v dějinách tolik nehonili za tím, aby se uživili,“ říká filosof Václav Němec a zamýšlí se nad tím, co budeme dělat, až nás stroje pošlou domů z práce.
Václav Němec (50)
Filosof, pedagog a spisovatel. Absolvent Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, kde se v roce 2018 habilitoval. V současné době působí na Filosofické fakultě UK a ve Filosofickém ústavu AV ČR v Praze. Ve svých odborných textech se věnuje zejména antické a středověké filosofii, filosofii 20. století a filosofii práva.
Ekonom John Maynard Keynes ve 30. letech 20. století napsal, že během sta let budou mít vyspělé země dost prostředků k tomu, aby jejich obyvatelé pracovali přibližně 15 hodin týdně. Pro většinu z nás to zatím neplatí. Může to být třeba tím, že naše civilizace vyniká ve vymýšlení práce pro práci?
Myslím, že to je přesný postřeh.
Proč to děláme?
Tento problém dobře vysvětluje politická filozofka Hannah Arendtová ve své knize Vita activa, kde mluví o vítězství takzvaného homo laborans, člověka ve smyslu „pracujícího živočicha“. Toto vítězství souvisí s oslavováním práce v novověku, kdy z ní člověk udělal zdroj veškerých hodnot a povýšil ji nad ostatní lidské činnosti. To je mimochodem východisko, které je společné komunismu i kapitalismu. Od té doby se každá lidská činnost musí ospravedlnit tím, že nás může či bude živit. Ve chvíli, kdy se tímto způsobem obhájit nedá, ztrácí právo na existenci, případně se stává „koníčkem“ – a koníčka je možné obětovat. To ale není samozřejmý předpoklad. V antice a středověku lidé práci chápali úplně jinak.
Jak?
V antice byla práce předmětem opovržení právě proto, že slouží k zajištění nezbytných potřeb. Náležela hlavně otrokům. Se vznikem demokracie ve starém Řecku došlo k oddělení soukromé sféry „domácnosti“ a „veřejného prostoru“. Práce měla své místo v domácnosti, jež lidem zajišťovala nezbytné podmínky pro život, a proto v ní nepanovala rovnost. Její hlavou byl pán domácnosti, řecky „despotés“. Starat se jen o ekonomické zájmy bylo známkou otrocké mentality. Svobodný občan, jichž byl samozřejmě v tehdejší společnosti zlomek, měl právo i povinnost věnovat se veřejným činnostem.
Kdy se ekonomika stala středobodem veřejného života?
S příchodem novověku. Filozofka Arendtová vysvětluje, že národní státy se proměnily v gigantické domácnosti, v nichž jde hlavně o správu ekonomických procesů. Politiky od té doby chápeme jako „hlavy domácnosti“, které mají dohlížet především na to, abychom žili v blahobytu. Také proto dnes žijeme v systému, který nám od dětství vštěpuje jako hlavní povinnost uživit se. Tento nárok přitom také není samozřejmý.
Co bylo před ním?
Dříve měla alespoň malá část lidí majetek, jehož výnos jim umožňoval zajistit základní podmínky k životu. Vedle toho se věnovali umění, vědě, literatuře nebo veřejné činnosti. Dnes i to, čím se zabývá akademik nebo umělec, chápeme jako „duševní práci“. To je v rozporu s podstatou této činnosti. Je také paradoxní, že žijeme ve společnosti, která má největší bohatství v dějinách, a zároveň se nikdy v dějinách lidé tolik nehonili za tím, aby se uživili.
„Není problém v tom, že by se stroje začaly podobat nám, ale v tom, že my se začínáme podobat strojům.“
Práce je v nás tak zakořeněná, že se často obejdeme i bez vnějšího tlaku – někdy od ní odvozujeme svou hodnotu. Kdybychom tento program ze dne na den vypnuli, čím bychom ho nahradili? Co byste místo práce dělal vy?
Dělal bych to, co dosud, ale přestal bych marnit čas věcmi, které nedávají smysl – například byrokracií, která tvoří přinejmenším třetinu „práce“ akademika. Místo toho bych se více věnoval veřejné činnosti, což jsem ostatně dělal mnoho let, často na úkor jiných věcí.
Situace, kdy práce nebude nutná k přežití, může nastat například se zavedením nepodmíněného základního příjmu. Co podle vás budou dělat lidé, kteří nemají v povaze tvorbu, podnikání ani výzkum?
Myšlenka nepodmíněného základního příjmu se sice pokouší nabídnout řešení některých z problémů, o nichž mluvíme, ale mám kolem ní své otazníky. Prvním je ekonomická udržitelnost, druhým riziko ztráty motivace. Člověk je bytost slabá, křehká, se sklonem k lenosti. Někdy nad sebou potřebujeme bič. Nezpustne člověk, který není pod tlakem pracovních povinností? Najdou v sobě lidé dost odpovědnosti k tomu, aby následovali svou životní cestu? Je ovšem otázkou, jestli vedle modelu práce, jak jej známe dnes, neexistují jiné.
Odborníci, mezi něž patří například český kybernetik Michael Šebek, připomínají, že některé tradiční obory lidské činnosti mohou zmizet takřka ze dne na den i kvůli rozvoji umělé inteligence. Co s tím?
Na evoluci bohužel není nic příjemně pozvolného. A pokud platí, že stojí na nápadech a vynálezech, pak v budoucnosti obstojí ty společnosti, které pro ně vytvářejí nejlepší podmínky. Francouzský filozof Teilhard de Chardin říká, že naše volná duševní energie se má investovat do výzkumu v nejširším smyslu slova. Právě tímto směrem bychom měli napřít své úsilí.
„Člověk je bytost slabá, křehká, se sklonem k lenosti.“
To se ale pořád bavíme o části populace, která vynalézá a tvoří. Co zbyde mnoha lidem, kteří mají práci jako životní výplň? Co člověku nemůže robot nikdy vzít?
Diskuse o umělé inteligenci a o tom, jak může nahradit člověka, mi občas připadají úsměvné. V tom, co je skutečně lidské, nás roboti nahradit nemohou. Problém je v tom, že sami vědci, kteří o této otázce diskutují, často redukují lidské myšlení na jeho elementární rovinu, jež nejspíše odpovídá logicko-matematickému myšlení, které počítače zvládají mnohem lépe než my. Lidské myšlení je však mnohem bohatší a především je bytostně tvořivé: spočívá v tom, že neustále překračujeme již myšlené k ještě nemyšlenému. Člověk navíc není jen myslící bytostí. To, co nám hrozí, je naše vlastní „dehumanizace“.
Jak si ji mám představit?
Uvědomil jsem si to, když jsem si povídal se slavnou humanoidní robotkou Sofií. Jeden známý ji přivezl do Čech, kde poprvé v životě navštívila bar. Už předtím jsem ji sledoval na videích a vyděsilo mě, jak se komunikace živých lidí podobá tomu, co zvládá ona. Sofii báječně jde společenská konverzace rozjásaných Američanek. Robot však nikdy nebude tvůrčím způsobem myslet, nebude schopný skutečných vztahů. Tuto niternost, která se vyvinula během milionů let evoluce, stroje nikdy nenahradí. Podle mého názoru proto není problém v tom, že by se stroje začaly podobat nám, ale v tom, že my se začínáme podobat strojům.
