Neříkej o sobě, že jsi úspěšný, a když to řekne někdo jiný, vymluv mu to. Nikoho se na jeho úspěch nevyptávej, je to servilní. Je to v Česku stále jediná cesta, jak se o tématu bavit? Kardiolog Josefa Veselka to umí i jinak.
Jako prvnímu Čechovi mu před dvěma lety vyšel odborný článek ve světově proslulém lékařském časopise Lancet, založeném v roce 1823. Uběhl čtyři maratony a vydal dvě knihy, jednu beletristickou, druhou publicistickou. Přednosta Kardiologické kliniky 2. LF UK a Fakultní nemocnice Motol přednáší na mezinárodních lékařských kongresech, rozumí basketbalu a zná hudbu amerického skladatele Philipa Glasse.
Slabší povaha může v konfrontaci s jeho aktivitami znejistět. Jeho zkušenosti navíc dokladují, že v Česku ani 30 let od revoluce není výjimečný přechod do nepřímo vedeného útoku. I proto je Veselka člověkem, s nímž lze zvláštní pojem, jímž „úspěch“ je, probrat v civilním tónu – v podstatě jako výčet věcí, které se povedly, často proti plánu. Veselkův případný „neúspěch“ navíc může mít poněkud dramatičtější následky než třeba úbytek počtu sledujících na sociálních sítích, na nichž se ostatně lékař kromě LinkedInu nevyskytuje.
Po zvládnutí jedné krajně nepříjemné situace na sále jste poznamenal, že v takových případech je dobře vidět, jak tenká je hranice mezi úspěchem a neúspěchem. Úspěch je ovšem mnohoznačné slovo, někdo za něj považuje schopnost uklidit si v e-mailové schránce, jiný zase úhlednou sumu na účtu. Jak se u vás mění to, co za něj pokládáte?
Pořád se to vyvíjí. Když mi bylo 25 let, nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl nebo chtěl být profesorem medicíny. Mým cílem bylo stát se dobrým doktorem. Když jsem ve 32 letech přišel do Motola, šance, že budu za šest let přednostou kliniky, se v mé hlavě rovnala jedné k milionu. Vnímání úspěchu se navíc mění s věkem. Minulý týden se mi ozval šéfredaktor American Heart Journal, důležitého oborového časopisu, jestli bych pro ně nechtěl napsat editorial, polemiku s kolegou z americké Mayo Clinic, s nímž v čemsi nesouhlasím. Před deseti lety bych té příležitosti nejspíš nejdřív vůbec nevěřil. Před pěti lety bych měl dojem, že se zbořil svět. Před třemi lety bych byl několik dní šťastný. Dnes si řeknu „tak dobře, napíšu to“, protože to, čemu se chci věnovat ze všeho nejvíc, je beletrie a publicistika. Horizont, na němž leží naše budoucí úspěchy, se posouvá podle těch předchozích. Dodal bych ovšem, že každý úspěch s sebou přináší neúspěch a porozumění této zákonitosti se také mění s věkem.
Jak to myslíte?
Nerad bych to rozváděl do podrobností, ale třeba poté, co mi vyšel odborný článek v časopise Lancet, se mi razantně zhoršily možnosti přednášet v Česku. Nesugeruji si to, je to fakt – mám srovnání za 25 let, co v oboru působím. Výrazně se mi však zlepšily možnosti přednášet v zahraničí. Ještě rok po Lancetu mi chodila jedna pozvánka na zahraniční akci denně, dnes, po dvou letech, je to přibližně jedna týdně.
Jeden mezinárodně úspěšný český novinář, který má na kontě americkou žurnalistickou cenu, kdysi poznamenal, že Češi si ve srovnání s jinými národnostmi, s nimiž se v cizině potkal, dokážou mimořádně vynalézavě mazat schody. Jak je to v medicíně?
Jako první mě napadají negativní věci, ale pokusím se přijít s pozitivními. Češi jsou mírumilovný národ. Nejsou bojovní a rádi dělají pomocné práce. Rádi jsou dobrými zaměstnanci, o něco méně jim vyhovuje být přísnými šéfy. Kdybych to měl přinejmenším pro sebe nějak interpretovat, asi bych se obrátil do historie. Posledních pět set let jsme se nikomu, kdo nás ovládal, nevzepřeli hrubou silou. Maličko jsme si vylepšili legendu o českých legionářích, hrdinech první světové války, a pokud jde o druhou světovou válku, tam se rádi zaměřujeme na příběhy jednotlivců, kteří dokázali velké věci. Během posledních 30 let, kdy jsme si mohli takříkajíc „dělat, co jsme chtěli“, jsme však lépe než kdykoliv předtím ukázali, jací doopravdy jsme. Možná jsme na tom v některých ohledech lépe než zbytek Evropy, například ekonomicky, ale stěžujeme si na to, že jsme montovna, a čekáme, že nám to někdo vymluví. Možná jí ale skutečně jsme. Ani naši vysokoškoláci podle všeho nechtějí být budoucími lídry.
Jak to víte?
Měl jsem v ruce mezinárodní studii provedenou mezi studenty medicíny narozenými mezi lety 1990 až 1995. Pouze 11 procent českých studentů v ní deklarovalo, že se jimi jednou chtějí stát. Ve zbytku Evropy se kladná odpověď na tuto otázku pohybovala kolem 50 procent, v asijských zemích začleněných do průzkumu dosahovala 70 procent.
Není prohlášení „chci být lídrem“ trochu zavádějící? Člověk může mít v tomto věku jiné cíle, podobné jako kdysi vy — být dobrým lékařem. Češi navíc nejsou zvyklí své ambice verbalizovat, předpokládáme výsměch nebo pochybnosti.
Ve výzkumu byla ještě jiná otázka, oceněná stejnými 11 procenty kladných odpovědí. Zněla: „Chcete být opravdovým expertem ve svém oboru?“ Čeští medici to tak podle všeho necítili. Jeden můj kolega nad výsledkem dumal a přemýšlel o tom, jestli výsledek může souviset s feminizací oboru – ženy možná mají trochu jiné životní plány než stát se lídryněmi a expertkami, anebo přinejmenším počítají s tím, že kariéra nebude to jediné, čemu se v životě budou věnovat. Těžko říct. Při podobných generalizacích není možné zůstat akurátní. Jinak bych řekl, že za vším stojí obecná zkušenost s jistou českou negativní vlastností. Mluvil jsem o ní nedávno se svým čtyřicetiletým kolegou, který vystudoval a pracoval v USA, dnes působí na naší klinice. Je to nesmírně hodný člověk, ale i on dospěl k závěru, že dominantní českou vlastností je závist. Chybí nám snaha brát úspěch druhého jako inspiraci. V Česku je například „miliardář“ téměř sprosté slovo.
V 90. letech byl v podobném postavení „podnikatel“.
Před časem jsem napsal sloupek s názvem Pocta podnikatelům. Má devadesátiletá teta, s níž nejsem v kdovíjak úzkém kontaktu, mi po telefonu řekla, že mé sloupky čte a líbí se jí, ale že nechápe, jak jsem o podnikatelích, kteří tuhle zemi rozkradli, mohl něco podobného napsat, ba co hůř, možná si to dokonce myslím. Mám dojem, že rčení typu „úspěch se neodpouští“ nebo „každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán“ u nás stojí na jistých reálných základech. Ale abych se vrátil k jedné z předchozích otázek. Když jsem byl na Mayo Clinic ve Spojených státech, pracovali tam dva Češi. Šli jsme spolu do hospody, bavili jsme se, bylo to hezké. Spíš se mi zdá, že než v zahraničí, nechováme se k sobě moc hezky tady u nás, v Česku.
Vraťme se z obecné na osobní úroveň. Úspěch je trochu nevděčná veličina, protože pozitivní emoce s ním spojené moc dlouho netrvají. Jak dlouho jste se vydržel radovat, když se vám povedlo něco zásadního?
Záleželo na životním období. Když jsem byl hodně mladý a vyšly mi první články v zahraničí, vydržela mi radost docela dlouho. Byl jsem šťastný třeba týden. Když mi vyšel první článek v European Heart Journal, což bylo před pěti lety, byl jsem nadšený a říkal jsem si, že už se mi to asi v životě nepovede. Od té doby se to podařilo ještě dvakrát, do toho spadl i Lancet. To jsem se radoval obrovsky. Ale pak si vybavuji chvíli, kdy jsem se s kamarádem novinářem Milošem Čermákem bavil o možnosti vydat knížku povídek. Tehdy jsem mu řekl, že bych si toho považoval stejně jako článku v European Heart Journal. Bylo to pro mě něco tak jiného, že jsem byl napjatý, a když se ukázalo, že knížka bude, radoval jsem se týden. Ale co je úspěch a jak dlouho po něm radost vydrží? Vracím se k tomu znovu. Včera jsme na sále dávali třem pacientům umělé chlopně. Pak přivezli ještě jednoho pacienta ve velmi těžkém stavu s akutním infarktem, během jehož ošetření jsem se strašně chytil s jedním mladým anesteziologem. Dokonce jsem na něj řval, což opravdu není můj obvyklý způsob vystupování. Konflikt jsem vyvolal já, protože nechtěl udělat něco, co jsem považoval za prospěšné pro pacienta, a kolega se u toho ještě tvářil, jako kdyby mu to bylo ukradené. Měl jsem pak zkažený celý den, ačkoliv chlopně, které jsme předtím dělali, skutečně jednoduché nebyly. Po každé z nich jsem skončil úplně propocený, ale všechny dopadly dobře. Radost v takovém případě nevydrží, negativní zážitek je silnější. Nicméně teď bych při troše nadsázky za další vzdálený úspěch považoval chvíli, kdy by se maturanti učili literaturu, padlo by moje jméno a k němu by učitel dodal: tenhle pán byl, shodou okolností, také lékařem. Opravdu, psaní článků mi přináší větší uspokojení než odborné texty. Ty píšu 25 let a asi ze mě už nic lepšího nevyjde.
Přestože ji při práci zažíváte, na sále satisfakci projevovat nemůžete. Teď se vrháte do oboru, v němž nic jako okamžité zadostiučinění neexistuje, nanejvýš se vám může někdo ozvat s pochvalou. Myslíte, že vám jako záložní motivace vydrží zkušenosti z kliniky?
Přemýšlím o tom. Zatím to beru s pokorou začátečníka. U odborného textu už umím slušně odhadnout, jaké asi bude mít šance na přijetí. Na druhou stranu, nedávno jsem do Hospodářských novin poslal svůj stý sloupek. Je to disciplína, v níž vlastně o nic nejde: když je sloupek hloupý, svět se nezboří, když je dobrý, prima. V případě sloupku ovšem většinou opravdu nemám ponětí, jestli je dobrý, nebo špatný. Navíc – je vztah mezi textem, jeho kvalitou a tím, když se někdo ozve s pozitivním hodnocením? Občas mi takhle někdo napíše. Ani to však nemusí znamenat, že je text dobrý – možná jsem se jen trefil do postojů členů své bubliny. Bylo by ale fér přiznat, že já vlastně nepíšu pro ostatní. Píšu pro sebe. Snažím se to, co si myslím, čistit a koncentrovat do několika řádků. Čím jsem starší, tím víc cítím, že nemám čas na velké kompromisy. Když se mi něco líbí, chci to dělat, a když si něco myslím, řeknu to. Jinak platí, že největší satisfakce zažívám na sále. Dáte člověku novou chlopeň, vytáhnete z něj katetr a jemu zbude maličká dírka v třísle. Tomu se nic nevyrovná. Ale psaní mě baví a je jen otázkou, jestli mě někdo bude chtít vydávat.
