Chemička Hana Macíčková Cahová má za sebou důležitý objev v oblasti RNA, ale její největší úspěch nenajdete v její laboratoři, nýbrž u ní doma – úspěšnou vědeckou kariéru zvládá se dvěma dětmi. A právě proto se teď snaží dodat kuráž i dalším matkám.
Slunce od rána krásně hřeje a na obloze nebyl ani mráček, jenže zrovna teď, když ho potřebujeme při focení, se schovalo za velký mrak a zdržuje nás. Netrpělivě sleduji hodinky, jak nám ukrajují čas z domluvených dvou hodin. Chápu, experimenty v laboratoři nepočkají, běží mi hlavou.
Jenže důvod, proč se s námi musí chemička Hana Macíčková Cahová v poledne rozloučit, je mnohem prozaičtější – běží do cukrárny vyzvednout dort pro dceru Marlen, která dnes slaví třetí narozeniny. „Někdy je toho opravdu hodně. Alergologie s jedním dítětem, pak zápis ve školce, vyzvednout dort pro druhé dítě a do toho ještě práce,“ usměje se sedmatřicetiletá vědkyně.
Abychom to správně vysvětlili, Hana Cahová patří v současnosti mezi nejtalentovanější české organické chemičky. Má za sebou doktorát a postdoktorandskou stáž na univerzitě v Heidelbergu, publikování v prestižním časopise Nature a loni získala Cenu Neuron pro mladé vědce v oboru chemie. Už třetím rokem vede svůj osmičlenný vědecký tým v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd, který už teď výrazně posunul naše znalosti o RNA. A při tom všem ještě stíhá vychovávat dvě dcery, které se jí narodily v době, jež je pro začínajícího vědce nejkritičtější.
Pravda, pozastavovat se v roce 2019 nad tím, že zvládá zároveň kariéru i mateřství, zní vlastně nepatřičně, jenže ji tyto otázky nerozhodí. Naopak – cítí, že je potřeba o tom mluvit.
„V Česku existují mýty, že když není dítě s matkou tři roky, vyroste z něj hlupák. Už to radši ani nečtu, moje děti jsou úplně normální a šťastné. Chtěla bych maminky, které řeší to samé co já, uklidnit, že nedělají nic špatného, když jde jejich dítě do kolektivu už v roce a půl,“ říká.
I ona si ale musela projít náročným obdobím, než mateřství a vědu dokázala skloubit dohromady. První dceru čekala před více než šesti lety, v době, kdy dokončovala postdoktorandské studium v Německu, kde také není vědecké prostředí, jak sama zjistila, čerstvým matkám příliš nakloněno.
Když se její tehdejší kolegové dozvěděli o jejím těhotenství, začala cítit, že se s ní už příliš nepočítá, protože málokdo věřil, že se k vědě ještě někdy vrátí. I ona chvílemi pochybovala a kuráž jí dodalo až stěhování do Paříže, kde kvůli manželově práci strávili po narození dcery rok a půl.
„Francouzky na mateřskou skoro nechodí. S prvním dítětem jsou doma šest týdnů, s druhým tři měsíce a s třetím půl roku. Maminky na dětských hřištích nepotkáte, jen chůvy. Bylo to pro mě těžké období a já věděla, že jestli zůstanu doma ještě déle, můžu vědu zabalit úplně. Právě ve Francii jsem pochopila, že normální je jít do práce a nenormální je sedět doma,“ vypráví.
Po roce a půl se i proto vrátili zpět do Česka a Hana se znovu zapojila do výzkumu na půdě Ústavu organické chemie a biochemie. Jenže tak snadné, jak to vypadá dnes, to tehdy také nebylo.
„Dala jsem dceru do školky a ona byla celou zimu dva až tři týdny v měsíci nemocná. Měla jsem tehdy plat 19 tisíc, školka stála 13 tisíc a já měla dceru vždy tři týdny doma. A když už byla zdravá a já mohla jít do práce, tak jsem to od ní většinou chytla a do práce jsem chodila nemocná, takže jsem si nakonec uhnala zápal plic a astma,“ směje se při vzpomínce na krušné chvíle.
Stresové čepičky v RNA skrývají tajemství vzniku života
Ironií osudu už v té době pracovala na výzkumu, který by jednou mohl znamenat průlom v tom, jak naučit lidské tělo lépe zvládat stres. „Několikrát jsem si na to vzpomněla,“ kýve s úsměvem hlavou. Posledních osm let se totiž věnuje studiu RNA, tedy důležité ribonukleové kyseliny, o níž se původně myslelo, že slouží jen k přenosu genetické informace z DNA k proteinům.
Jenže v poslední době se i díky výzkumu české vědkyně ukazuje, že má opomíjená RNA v lidském těle pravděpodobně i další důležité funkce. „RNA je pro mě zajímavější než DNA, která je i mimo svět vědy známější, a proto je i víc probádaná. Jenže když začal vznikat život na Zemi, prapůvodní molekula byla RNA. Jednak má v sobě genetickou informaci jako DNA a zároveň umí dělat to samé co proteiny. Myslím si, že v RNA je odpověď, jak vznikl život,“ vysvětluje.
Klíčem k této odpovědi by mohly být takzvané čepičky, což jsou molekuly, které se, laicky řečeno, jako uzlíky „přivazují“ k RNA. Malé molekuly spojené se stresem, takzvané alarmony, jsou známy už více než 20 let, ale nikoho nenapadlo, že by mohly být součástí RNA jako její čepičky. A právě to je objev vědeckého týmu Hany Cahové. Problém je, že vědci dodnes nevědí, jestli alarmony pomáhají projevy stresu zvládat lépe, nebo je naopak zhoršují.
„Když si představíte RNA jako provázek spletený z několika nití, který byste chtěli nějak zničit, a přitom ho nemůžete přestřihnout, protože nemáte nůžky, jak to uděláte? Provázek prostě rozpletete a úplně ho rozeberete. A tomu se RNA snaží zabránit tím, že si na tom provázku vytváří uzlíky, tedy takzvané čepičky. Nikoho nenapadlo, že by to mohlo být i v RNA,“ říká nadšeně Cahová.
Vzhledem k tomu, že čepičky na úrovni molekul mají prokazatelně spojitost se stresem, věří Cahová, že jejich pochopení u RNA by mohlo výrazně posunout i naše chápání stresu, protože RNA může hrát v organismu zásadnější a složitější roli než samostatné malé molekuly.
„Moje teorie je taková, že když má buňka dost živin a je v pohodě, nic se neděje. Ale ve chvíli, kdy se dostane do procesu strádání a nemá dostatek živin, řekne si: ‚Strádám, za chvíli nemusím mít žádnou RNA, takže si ji musím víc chránit.‘ A proto si tam vytváří čepičky. Přichází sice o schopnost reagovat na každý podnět, protože se tím zablokuje a zamkne, ale na druhou stranu má aspoň něco. Otázkou je, jestli to je reakce, která stres zhoršuje, nebo zlepšuje,“ uvažuje Cahová.
Objev čepiček v RNA, na němž její tým začal pracovat před dvěma lety, je nyní ve fázi, kdy je připraven k publikování a čeká se na posouzení recenzentů, kteří mají ke studiu RNA blízko. Ti ho pak opřipomínkují, Cahová a spol. připomínky zapracují a teprve pak se možná český objev dostane na stránky časopisu.
Tento proces obvykle trvá až jeden rok a pro každého vědce jde o klíčový úspěch. Podle citací v renomovaných časopisech, jako je Nature nebo Science, se totiž hodnotí efektivita vědeckého týmu a od ní se pak zase odvíjí jeho budoucnost. Bez cenné publikace většinou žádná budoucnost není.
„Věda je psychicky náročná. Strašně dlouho na něčem pracujete a pak se stane, že vám to nechtějí publikovat, nebo, což je ještě horší, vás někdo stihne předběhnout. Právě proto je ve vědě tolik frustrace, pořád odněkud dostáváte facky a musíte se proti tomu obrnit,“ říká Cahová. „Já jsem si našla krásné téma, kterému se chci věnovat dál, chci RNA víc pochopit, proč tam přesně čepičky jsou, které RNA je mají a jak je můžeme využít třeba k léčbě některých nemocí. Proto jsem se poslední rok každé ráno bála otevírat vědecké časopisy, abych nezjistila, že nás někdo předhonil.“
Nepředhonil. I tak ale Hana Cahová odhaduje, že má před sebou práci na minimálně pět až deset let, než spojitost RNA, čepiček a stresu plně objasní. A to, jak to převést do praxe, třeba do podoby bílé pilulky, už dost možná bude úkol pro někoho dalšího, kdo se zabývá aplikovaným výzkumem.
Talentovaná vědkyně se totiž už před lety rozhodla, že půjde raději cestou základního výzkumu, jehož výsledkem nejsou přímo léky, ale spíš přepsané učebnice, na jejichž základech pak úspěšné léky možná v budoucnu vzniknou. Je to vlastně trochu paradox, protože Hana Cahová pracuje v ústavu, v jehož laboratořích se před lety zrodila revoluční antivirotika proti nemoci AIDS profesora Antonína Holého, zřejmě nejslavnější a nejúspěšnější lék, který kdy vymyslel český vědec.
„Kdysi jsem si musela položit skoro až dětskou otázku, proč chci dělat vědu. A já si na ni odpověděla tak, že chci pochopit, jak všechno funguje. Jak fungují buňky, jak funguje podstata přírody,“ přemýšlí. „Někdo si dá za cíl vynalézt lék, ale pro mě nejsou léky zajímavé.“ Už jednou se díky ní přepisovaly učebnice – na univerzitě v Heidelbergu dokázala detekovat takzvané NAD-RNA, tedy RNA, na které je navázaný nikotinamidadenindinukleotid. „To mě na tom baví. Možná že až budu starší, zatoužím po nějaké aplikaci, ale teď mě baví poznávat,“ říká.
Není třeba zůstávat dlouhé roky s dětmi doma
Tu největší výhru má ale koneckonců každý den před sebou. V sedmatřiceti vede úspěšnou vědeckou skupinu, oproti svým vědeckým vrstevníkům nemá zpoždění a přitom si u toho ještě stíhá užívat dvě děti. „Druhá dcera se nám narodila čtyři měsíce poté, co jsem si založila vlastní vědeckou skupinu. Myslím, že v jiném ústavu by to nešlo. Chtějí tady mít ty nejlepší vědce, což přináší tlak, ale zároveň se snaží vytvářet podmínky pro maminky,“ pochvaluje si Cahová.
„Věda je psychicky náročná. Pořád dostáváte facky, musíte se obrnit.“
Ústav biochemie a organické chemie matkám vědkyním finančně přispívá na školky a jesle pro děti, ještě důležitější roli ale hraje Hanin manžel. „Žen ve vedoucích rolích je ve vědě málo, navíc jsem zjistila, že většina kolegyň, které mají také svoji skupinu, mají za manžela cizince. Já jsem spíše výjimka, kdo má Čecha. Můj manžel také nemá problém mě podporovat, je na to zvyklý, ale mám pocit, že cizinci jsou na to obecně zvyklí víc,“ přemýšlí Cahová. „Pomáhá mi, jak jen to jde. Jsme na to dva. Máme dvě kariéry a dvě děti, takže se o to musíme nějak podělit,“ dodává.
Sama přiznává, že největší strach měla před narozením druhé dcery. Váhala, jak narození druhého dítěte zvládne skloubit s čerstvě se rozjíždějící vědeckou skupinou. Nejvíc jí v té chvíli pomohl opět manžel, který ji uklidnil a dodal odvahu. Nakonec s dcerou zůstala doma tři měsíce, po kterých se i s pomocí chůvy začala postupně do práce vracet. A dnes toho rozhodně nelituje.
„Kdybych byla s druhou dcerou doma tři roky, vracela bych se do práce až teď a teprve teď bych mohla začít přemýšlet o své vědecké skupině, což je ve 37 letech pro vědce strašně pozdě. Sedět tři roky doma a pak naskočit do tak rychle jedoucího vlaku, to dost dobře nejde,“ tuší vědkyně.
Právě proto se teď mezi nastávajícími a čerstvými matkami snaží o osvětu a svým příkladem boří zažité představy o tom, že musí s dítětem zůstat na mateřské v Česku stále obvyklé tři roky. „Když jde dítě do kolektivu dřív, rychleji se socializuje a imunizuje. Jsou určitě i výjimky, ale spokojenější je pak i maminka. Představte si, že zůstane doma s dvěma dětmi šest let – to je pak stejné, jako kdyby zahodila celé své studium. Proto si myslím, že je důležité, aby se o tom víc mluvilo, protože změna chápání mateřské může prospět celé společnosti,“ dodává.
.png){kind=avatar}
.jpg)
