Nic dětem nedávejte. Jen svůj čas

„Snažíme se před dcerou o penězích nemluvit a dát jí co možná nejobyčejnější dětství, jako jsme měli my,“ říká k výchově top manažer jedné z největších energetických společností v Česku. Podobně o tom mluví i jedna z nejúspěšnějších českých podnikatelek Simona Kijonková, zakladatelka společnosti Packeta, která loni překročila šestimiliardový obrat. „Nejhorší je saturace. Moje děti by mohly být saturované, ale nejsou. Vedu je k tomu, aby znaly hodnotu peněz,“ říká Kijonková, která sama pochází z chudé rodiny a netají se tím, že právě nedostatek ji hnal kupředu.

Podle psychologů je přirozené, že děti z bohatých rodin jsou stejné jako ty z méně movitých a leccos strašně moc chtějí. „Zatímco chudší rodič řekne, že na to nemá, že musí ušetřit, u bohatého by to byla lež. V tu chvíli by měl nastoupit jiný výchovný princip. Není totiž výhodné, když dítě dostane zcela zadarmo úplně všechno a okamžitě, když si to přeje,“ říká dětský psycholog Václav Mertin.

Dítě by si tak mělo na danou věc přivydělat, třeba pomocí v domácnosti. Vhodné je podle Mertina i takzvané oddálené uspokojení, tedy že žádaná věc není hned. „Někdy je však potřeba říct, že věc dítěti nekoupíme a hotovo,“ dodává Mertin s tím, že pokud dítě dostane bez sebemenšího čekání všechno, co si přeje, zvyšuje se pravděpodobnost, že si na tento přístup vcelku logicky zvykne. A to do budoucna nevěstí nic dobrého ani pro rodiče, ani pro samotné dítě.

Peníze ne, pozornost ano
Mnohem víc než peníze nebo dárky ale chtějí děti – ať už z chudších, nebo bohatších rodin – pozornost. Role peněz ve štěstí lidí a dětí je obecně přeceňována, jak připomíná psychoterapeut Martin Zikmund, který stojí například za projektem 13 hříchů rodičovství. Nedostatek peněz sice může být zdrojem neštěstí, ale jejich dostatek není automaticky zárukou štěstí. „Děti se nevyrovnávají s příliš mnoho penězi rodičů. Vyrovnávají se jen s tím, jak se k nim rodič v dětství choval nebo nechoval. Některé se těžce vyrovnávají i s tím, jak se rodič chová sám k sobě, třeba ve formě nezdravého životního stylu, případně k druhému rodiči. Ostatně některé dnes už dospělé děti z bohatých rodin jsem měl mezi svými klienty,“ říká Zikmund.

Klíčové podle něj je, aby bohatí rodiče využili svou výhodu v podobě finančního zajištění k tomu, aby s dětmi trávili více času. „Dostatek pozitivní pozornosti, bezpodmínečné lásky a přijetí, ale i láskyplný a respektující vztah mezi rodiči. To dětem dodá vše potřebné pro to, aby dokázaly zdravě vnímat svoje hranice i hranice ostatních, a to i při nakládání s penězi či budoucím vedení rodinné firmy. Větší auto nebo dům, vlastní řidič, který je odveze do školky a později školy, není to, co je pro děti důležité,“ upozorňuje Zikmund.

Jestli je ovšem na světě někdo, kdo může přednášet o výchově dětí a o tom, jak z nich udělat úspěšné dospělé – takřka bez ohledu na prostředí, ve kterém vyrůstají – je to Esther Wojcicki. Psycholožka, učitelka a matka dvou z nejbohatších žen v USA, podnikatelky Anny (23andMe) a Susan Wojcických (nedávno skončila po devíti letech na postu CEO YouTube) a také úspěšné antropoložky Janet Wojcicki. Esther si na svých dětech „testovala“ vlastní výchovnou a vzdělávací metodu a o svém přístupu později napsala světový bestseller How To Raise Successful People.

Její základní poučka? „Je důležité odolat nutkání dát svému dítěti všechno, co jste sami neměli,“ řekla před rokem na Women’s Summitu časopisu Forbes. „Pokud se zamyslíte nad tím, jak dosáhnout kreativity a inovací, zjistíte, že přicházejí, když nemáte všechno,“ věří Esther Wojcicki, podle níž by rodiče měli dávat dětem co nejvíc možností jednat samostatně i v maličkostech. Ostatně její dcery si prý samy chystaly snídaně už od dvou let a tak se učily velké míře svobody i tomu, jak mít věci pod kontrolou. A také brzy poznaly, že nic není zadarmo. Co chtěly, to si musely zasloužit. Jako malé proto například prodávaly v sousedství ovoce, aby si vydělaly peníze. „Nic jsem jim nedávala, ani když byly malé,“ říká Esther Wojcicki.

Sport jako klíč k úspěchu
O tom, jak moc dětem dávat nebo nedávat, má každý trochu jinou představu. Na jedné věci, do které s klidným svědomím u dětí investovat, se ale odborníci většinou shodují. „Smysluplným využitím peněz je investice do lepšího vzdělání, které v Česku obecně není moc kvalitní,“ říká Zikmund a doplňuje i zaměření na kvalitní a vyváženou stravu, dostatek pohybu a péči o psychické zdraví. „Tam všude se investice do dětí v budoucnu výrazně navrátí,“ podotýká Zikmund.

Pohyb a sport mají nejen pozitivní zdravotní vliv, ale jsou velmi dobrým základem pro budoucí úspěšný život i po profesní stránce. Mnoho bohatých a úspěšných rodičů si tuto souvislost dobře uvědomuje, a mají proto tendenci vést své potomky ke sportu. Děti se při něm totiž učí důležitým věcem, na kterých mohou jednou postavit svou kariéru. Ať už jde o vytrvalost, tvrdou práci, disciplinovanost, ale i schopnost být týmový hráč nebo dokázat se oklepat z prohry a nevzdávat se.

Přínos sportu pro výchovu a byznys potvrzuje i odborník na rodinné firmy a partner advokátní kanceláře KPMG Legal Martin Hrdlík. V této souvislosti ale upozorňuje i na rozdíl Česka oproti Spojeným státům. „V Česku může být těžké najít pro potomka veřejnou či soukromou školu, která by kladla srovnatelný důraz na vzdělání i sportování. Obvykle se jedna z těchto oblastí upřednostňuje na úkor té druhé. V USA je ale zvykem, že školy vedou žáky k výkonu jak v učebnách, tak na sportovišti, což je pro všestranný rozvoj ideální,“ říká Hrdlík.

Kdo chce pro své potomky špičkové vzdělání i možnost sportovat na vysoké úrovni, hledá tedy často právě v USA. S tím v Česku pomáhají specializované agentury, které dokážou nejen vytipovat vhodnou školu, ale asistují i u získávání sportovních stipendií a dalších věcí spojených se studiem na amerických univerzitách. Takovou agenturou je například Sportegy Futures, za kterou stojí olympionička Irena Gillarová a mnohonásobný mistr republiky ve squashi Jan Koukal. Podle nich je studium za Atlantikem formující zkušeností, jež se zúročí v jakékoliv kariéře.

O tom, jak jsou aktivní sportovci vyhledávaní napříč obory, svědčí třeba i to, kolik výsledků se ukáže, když zadáte do Googlu „hiring athletes“.

Investice se (skoro) jistou návratností
Význam pohybu pro zdraví i kariéru si uvědomuje mnoho Čechů. A v posledních letech přibývá i těch, kteří si čím dál víc cení přínosů soukromého vzdělávání od nejnižších po nejvyšší úrovně. Dokládá to fakt, že privátní školy volí pro své potomky stále větší počet lidí. „Syn chodí na základní školu Montessori, protože pro mě bylo zásadní, aby ho učení bavilo a bylo pro jeho život skutečně přínosné,“ říká špičková česká headhunterka. Podobně to vidí i podnikatelka, která založila úspěšný e-shop s aktuálně půlmiliardovým obratem. „Sama jsem nesnášela školu, chodit tam pro mě bylo utrpení a věděla jsem, že jestli to bude jednou jen trochu možné, budu chtít, aby naše děti chodily do takové školy, ve které se jim bude líbit. Proto jsou na soukromé škole a jsme všichni spokojení,“ říká.

Poptávka po soukromém vzdělávání od školek přes základní školy a další stupně v Česku vytrvale stoupá. Potvrzuje to rostoucí počet těchto institucí, například základních soukromých škol je v Česku už téměř 300. A chodí na ně přes dvě procenta všech žáků, zatímco před sedmi lety to byla jen polovina. Ceny za školné mají velké rozpětí, například u nejlepších středních privátních škol se pohybují i okolo půl milionu korun ročně.

Na druhou stranu už ale prý neplatí, že své děti na soukromé školy posílají jen lidé z nejvyšších příjmových vrstev. Do privátních škol chodí běžněji i potomci z rodin vyšší střední třídy, pro které mohou výdaje na školné znamenat nutnost se uskromnit jinde. Zároveň ale také neplatí, že by lidé s vysokými příjmy automaticky volili pro své děti soukromé školství. „Chci, aby dcera vyrůstala v normální většinové společnosti, nechci ji strčit do zlaté klece. I za cenu toho, že vzdělání na státní škole možná nebude tak dobré,“ říká manažer z úvodu článku.

S nohama na zemi a přáteli všude
Právě riziko odtržení od běžných poměrů a s tím související motivaci pro vlastní výkon řeší hodně lidí. Průzkum Wealth Report J&T Banky z roku 2018 se zaměřil i na otázky, kterým se bohatí rodiče u svých potomků věnují. Jednou z těch hlavních je, jak nejlépe děti naučit pokoře, respektu, trpělivosti a schopnosti překonat neúspěch. „Mám strategii, že se syna snažím socializovat s různými společenskými skupinami, snažím se ho vést, aby měl kamarády z normálních poměrů,“ říká například zakladatelka společnosti Profimed Alexandra Kala.

Setkávání dětí z bohatých i chudších rodin má plusy pro obě strany. Zatímco těm bohatším může otevřít oči a do budoucna přimět i mladší generaci k vlastní píli, ty chudší zase může vytáhnout výš. Tvrdí to výsledky vědecké studie z Harvardu, kde zkoumali vztah mezi přátelstvím a sociálním vzestupem. Ukázalo se, že děti chudých rodičů později vydělávají o pětinu víc, pokud měly v dětství kamarády z bohatých rodin. Svou roli hraje nejen vzor a inspirace, ale také kontakty a celkově prostředí, do kterého se člověk dostane.

Pro některé rodiče je volba soukromých škol – především v zahraničí – lákavá i proto, že chtějí své děti „uklidit“ z očí české veřejnosti. „Je to příležitost dát dětem ‚normální‘ dětství, ne s ochrankou a novináři za zadkem,“ říká Zikmund s tím, že to z jeho zkušenosti mnoho celebrit a lidí z bohatých rodin zvládá dobře.

Na druhou stranu jsou ale i tací, kteří své děti běžně vystavují na odiv na sociálních sítích. To je však podle psychologů velmi ošemetná věc. „Bohatí a známí i chudí a neznámí rodiče by měli maximálně chránit své dítě před zraky veřejnosti. Dítě nemá možnost se vyjádřit, jestli to chce, nebo ne. A i kdybychom se ho zeptali, neumí vyhodnotit souvislosti pro budoucnost. My to koneckonců také neumíme,“ upozorňuje Mertin s tím, že by se dítě mělo rozhodnout samo, až bude velké.

Předání firmy? Mluvte spolu
Samostatnou kapitolou je pak otázka, jak a jestli předat dětem v budoucnu svůj majetek či rovnou celé podnikání. U mnoha domácích podnikatelů je patrná snaha předat své firmy dalším generacím. U některých z nich, jako je třeba Siko rodiny Valových, už přechod z první na druhou generaci proběhl, jinde se k němu teprve chystají. Tématem už ale začíná být i předávání firem na třetí rodinnou generaci.

„Mnoho movitých rodičů si klade otázku, jak připravit své děti na převzetí majetku, aniž by to snížilo jejich motivaci k úspěchu a nezávislosti. Warren Buffett řekl, že je důležité dát dětem dostatek prostoru pro jejich vlastní úsilí, ale zároveň jim poskytnout možnosti, které jim pomohou rozvíjet své schopnosti,“ říká Krajíček. Jinými slovy, dát jim dost na to, aby mohly něco dělat, ale ne tolik, aby nemusely dělat nic.

Zásadní je podle Krajíčka hlavně otevřenost a to, aby nejen rodiče, ale i děti mohli mluvit o tom, zda a jak si svou roli v rodinném podnikání představují. Své o tom vědí například v kladenské rodinné firmě Beznoska, kterou vedou bratři Milatovi. Oba shodně říkají, že nikdy nechtěli ve firmě vyrábějící kloubní náhrady pracovat. Jejich děda, který podnik založil, je ale už od útlého dětství připravoval na to, že jim jednou společnost předá. Jeho sen se nakonec splnil a vnuci podnik úspěšně řídí. Příklad do učebnic o rodinném nástupnictví by z toho ale nejspíš nebyl.

„Pokud rodič lpí na tom, aby děti jednou převzaly jeho byznys, musí umět být dětem lídrem už odmalička. Pokud rodič vzbudí nadšení, zvědavost či vášeň dítěte pro to, co sám dělá, má vyhráno. Ne všechny děti ale dělají to, co rodiče, z čisté vášně. Ostatně řada lékařů nebo sportovců by o tom mohla vyprávět,“ říká Zikmund a poukazuje i na další oblasti vedle podnikání.

Rodiče by měli myslet na to, že jejich představy o úspěchu a smyslu podnikání se mohou lišit od představ jejich dětí. Navíc ani pro budoucnost firmy nemusí být držení v rodině vždy nejlepší možností. „Někdy může být pro rodinu i děti výhodnější firmu prodat a děti nechat, aby si našly vlastní cestu v podnikání nebo jiné kariéře a rodinný majetek nabytý prodejem firmy společně spravovaly,“ dodává Krajíček.

Rodinná banka jako nový trend
Podobně mluví i Vladimír Fichtner, který založil poradenskou investiční společnost Fichtner Wealth Managers. Předávání majetku mezi generacemi se věnuje mimo jiné ve svém podcastu Mezi rentiéry. „Ve firmě nemusím být manažer, nemusím být generální ředitel, ale můžu ji pořád vlastnit. A musím vědět, co s ní mám jako vlastník dělat. Stejně jako s polem, nemovitostmi, finančními aktivy, jakýmkoliv typem majetku,“ říká Fichtner.

Na českém trhu propaguje zatím relativně neznámý nástroj rodinné banky. Tu se svou manželkou vytvořili před dvěma lety a jde podle něj o cestu, jak s dětmi mluvit o majetku a pomáhat financovat aktivity rodiny. „Vzniklo to v okamžiku, kdy jsme dětem řekli, že už není úplně potřeba všechny finanční věci řešit třeba s běžnou bankou, a pokud si budou chtít půjčit, tak ať přijdou,“ říká Fichtner. Dodává, že rodinná banka může nejprve vzniknout jen jako neformální řešení. Každopádně podle něj nabízí dětem možnost zafinancovat něco, na co třeba zrovna nemají. Na rozhodování o poskytnutí peněz se pak podílí celá rodina.

Nechat si peníze „osahat“ ale radí odborníci i v daleko menším měřítku a také u menších dětí. Klíčovou roli v tom hraje kapesné, které se doporučuje dětem začít dávat s jejich nástupem do první třídy. „Je to vhodný nástroj, jak vést děti k tomu, aby byly samy schopné se rozhodovat, co si koupit a co ne, aby se učily hospodařit. Výše kapesného by přitom měla odpovídat životní úrovni rodičů,“ doporučuje Veronika Kalátová, majitelka firmy Finanční zralost.

Vlastní hospodaření s penězi včetně možné ztráty nebo prožití nedostatku je podle její zkušenosti zásadní právě i u dětí z majetných rodin. „Vidíme, že větší problémy s finanční zodpovědností mají později ti, kteří nemusí tolik počítat. Paradoxně je tedy finanční odpovědnost u chudších dětí větší než u bohatých,“ upozorňuje Kalátová. Zároveň doporučuje brát děti v teenagerském věku na schůzky s finančním poradcem, aby se postupně rozkoukaly ve světě peněz a jejich správy.

Zatímco jedni řeší, jak předat majetek a byznys svým potomkům, jiní mají jasno. Ať si děti jdou svou cestou. A za své. Ještě o řád dál pak vykročili ti, kteří se rozhodli, že se děti nemusí těšit ani na dědictví. Snad nejznámějším příkladem je v tomto směru Bill Gates, který už před lety oznámil, že naprostou většinu svého jmění věnuje na dobročinné účely. Jeho příklad následovaly další hvězdy byznysu i sportu.

Třeba i šéfkuchař Gordon Ramsay dává pozor, aby jeho děti nezpychly a nepropadly luxusu. Kromě toho, že jeho děti nezdědí majetek po otci („Nechci je rozmazlit.“), je drží zkrátka i teď. Například když jede rodina na dovolenou, sedí Ramsay s manželkou – na rozdíl od dětí – v první třídě. „Ani zdaleka nepracovaly tak tvrdě, aby si to mohly dovolit. Já jsem se nadřel, abych mohl sedět tak blízko pilota, a člověk si toho víc váží, když si to zaslouží,“ říká k tomu slavný šéfkuchař a byznysman.