Operace srdce za plného vědomí pacienta mohou trvat méně než 20 minut. Riziko komplikací je překvapivě nízké. Špičkový kardiolog Josef Veselka má za sebou tisíce zákroků, vůči rutině je však obezřetný. Mohou totiž přijít dny, kdy se na sále sejdou výjimky, a někdy dokonce dvě.
Prvních pár vteřin se mozek snaží obrazy ze dvou monitorů vyložit po svém. Ví sice, co na nich má být – lidské srdce, orgán, který zná z obrázků, z filmů i ze skládacích anatomických modelů –, přesto na nich chvíli zoufale hledá něco, co trochu zná. První, čím si představivost pomůže, je příroda: rentgenové snímky zvětšeného srdce v různě sytých odstínech šedé připomínají pohled do zimní krajiny skrze holé, zkroucené větve stromů. Obrys srdce se s každým úderem objeví a zase zmizí. Člověk se snaží si ho zapamatovat, ale stačí zamrkat a celek je pryč.
Pacient, jenž pod obrazovkami leží po prsa zahalený zelenou rouškou, zírá do stropu a je docela jisté, že počítá vteřiny. Muž, čtyřicátník zaměstnaný v IT, přijel na Kardiologickou kliniku Fakultní nemocnice Motol z Uherského Hradiště a ke specialistovi, kterého si vybral – je jím přednosta kliniky kardiolog Josef Veselka –, se dostavil poněkud převzdělaný. Přemíra informací o potížích, jimiž strádá, i o možných komplikacích mu před zákrokem způsobily silnou úzkost.
„Už jsme pánovi dali něco na uklidnění,“ říká kardiolog Veselka v obleku chránícím proti rentgenovému záření, těžké zástěře polstrované stínícím materiálem, jejíž váha se dá suchými zipy částečně složit na boky, ale i tak člověku prověří svalový korzet. „Velcí, inteligentní muži středního věku se obvykle bojí nejvíc.“
Veselka v zářivě modré čepici s bílými hvězdami stráví vestoje několik hodin třikrát do týdne. O pondělcích a pátcích katetrizuje, o středách se věnuje operacím chlopní. Onoho dne lékař předpokládá, že na sále, nad nímž visí cedulka s nápisem Failure Is Not an Option („selhání nepřipadá v úvahu“), bude mít hotovo kolem jedenácté. Operovat začíná v osm a čekají na něj čtyři pacienti. Nečekaný vývoj událostí ho však na sále zdrží až do jedné hodiny odpolední, po níž sál opustí se zarážející sebekontrolou, přesto však s mírně se třesoucíma rukama.
Katetr sem, alkohol tam
„Teď ucítíte tlak na hrudi,“ říká Josef Veselka utlumenému pacientovi z Uherského Hradiště, který na monitory, tedy na vlastní srdce, nevidí, ač pootočit by se daly. V tu chvíli je to nejspíš lepší – mužovo srdce na třech místech protínají katetry připomínající biče, které do něj Veselka zavedl tepnou v třísle. Jejich konce se nacházejí v hrotu pravé komory, v levé komoře, třetí je v ústí věnčité tepny.
Pohyb katetru klouzajícího po supertenkém vodiči, jakési kolejnici, již na místo dovedli jeho kolegové v rámci přípravy pacienta na výkon, je překvapivý jistou razancí. Laik si před vstupem na sál představuje, že kardiolog k srdci doputuje sérií přeopatrných postrčení hlouběji do těla (je možné někde „špatně odbočit“?), ale ve skutečnosti se instrument na kýžené místo dopravuje jedním dvěma pohyby, u nichž je těžké nepomyslet na mistra kominíka. Superpřesná práce však začíná tam, kde kolejnice končí – v srdci se zahnutý katetr pohybuje rotací po milimetrech a práce vyžaduje enormní zručnost.
Podstatou zákroku, který má muži ulevit, je ztenčení patologicky zesíleného srdečního svalu na obvyklou tloušťku kolem deseti milimetrů. Jeho srdce se kvůli nedostatečné poddajnosti svalu pomalu plní krví a v jedné z komor vzniká tlak, který pacientovi způsobuje potíže. Lékař má při řešení problému na výběr ze dvou možností: buď zesílenou tkáň odřízne, anebo ji spálí 96procentním alkoholem.
Josef Veselka volí ablaci alkoholem, postup, který předpokládá naprostou přesnost – proděravění srdeční stěny může mít fatální následky. Chvíle, kdy přesně odměřená dávka alkoholu doputuje na správné místo, na monitoru vypadá jako okamžik, kdy do studené vody proudí horká: jako krátké zavlnění, vír, který narazí na překážku a vzápětí se rozplyne. Jestli vstřik dopadl dobře, nebo třeba nijak, laik nemá šanci poznat. Na sále se dobře odvedená práce pozná nejčastěji tak, že se jde dál.
Pálení alkoholem podle všeho nevnímá ani pacient, jemuž Veselka oproti původnímu plánu navíc „vyztuží“ jednu tepnu. Nafukování balonkového katetru, který stent přimkne ke stěně zúžené cévy, v sobě opět má cosi „přírodovědeckého“ – pod tlakem, který je přibližně osminásobný ve srovnání s tlakem v pneumatikách osobního vozu (v těle dosahuje 16 atmosfér), vypadá náhlé ztluštění tepny jako zdivočelý fazolový výhonek ve zrychleném filmu.
„Pravděpodobnost, že budete potřebovat kardiostimulátor, je blízká nule,“ říká Josef Veselka pacientovi, z nějž viditelně opadá stres. Přihlížejícímu k pochopení rozsahu dobrých zpráv stačí pohled na červenou a žlutou křivku znázorňující tlak v pacientově srdci, které jsou k vidění na třetím, posledním monitoru. Jejich pohyb se harmonizuje a nabírají podobné amplitudy. Tep hosta na sále, do té doby mimoděk sladěný s bušením srdce pacienta, se také vrací do normálu.
Jak bolí malý infarkt
„Cítíte něco, pane Novotný?“ ptá se kardiolog přibližně šedesátiletého pacienta, penzisty, který býval zedníkem, a není vyloučeno, že by si rád popovídal. Na pokyn lékaře si muž složí ruce za hlavou a snaží se na chvíli zadržet dech. I jeho zakrývá rouška odhalující místo v třísle, kolem nějž se tu a tam objeví trocha krve. Zelená tkanina ji však rychle neutralizuje přeměnou v neurčitý odstín hnědé.
„Akorát se hrozně potím,“ odvětí muž tónem, který zhruba odpovídá nepohodlí při protahování zkrácené Achillovy šlachy.
„U některých pacientů na chvíli uspíme věnčitou tepnu a okamžitě je to hrozně bolí,“ natočí se ke mně s krátkým vysvětlením lékař, který zákrok připodobňuje k „malému infarktu“. „U jiných, třeba tady u pána, by nejspíš trvalo dlouho, než by si něčeho všiml.“
Od rána mě od centra dění nedělí více než dva metry. Místnost musí kromě občasných vstřícně trpěných návštěv pojmout tři členy týmu, přičemž sálová sestra potřebuje prostor ke svižné obsluze „knihovny katetrů“, přibližně metr dlouhých ohebných trubiček, které do pacientova těla mohou donést novou chlopeň ušitou z osrdečníku brazilského prasete či do ní zavést stent, drátěnou konstrukci, již je možné uvnitř cévy roztáhnout na požadovanou šířku.
Interakce lékaře a sester místy připomíná choreografii baseballového týmu – jeden předjímá hnutí druhého, a má-li dojít ke změně plánu, dá to najevo co nejúspornějším způsobem. Výjimečná chvíle, kdy atmosféra v místnosti ochladne, přijde v momentě, kdy Josef Veselka musí svůj požadavek opakovat dvakrát.
„Máme ucpanou věnčitou tepnu,“ připomene důraznějším hlasem kardiolog sestře, která se přeslechla a místo toho, aby něco udělala, zůstala stát.
„Komplikace jsem naštěstí nezažil dlouho,“ říká o pauze Veselka, jehož schopnost hlubokého soustředění se zvláštně promítá i do konverzace: zdá se téměř vyloučené, že by mu v hovoru něco uniklo. Možná i díky ní je schopný o přestávkách psát na mobilu krátké povídky a sloupky, které pak publikuje knižně i v tisku.
Při katetrizacích se riziko vážných potíží pohybuje kolem jednoho procenta. „Musím ovšem brát v potaz i statistiku. Zažil jsem například sérii 159 pacientů, jimž jsme nahradili aortální chlopeň, a ani jeden nezemřel,“ říká kardiolog. Rozebírat toto téma před třetím výkonem, který bude specifický, se však nezdá příliš šťastné. Ptám se proto, jak často pro něj míra stresu na sále překročí zdravou hranici.
„Pokaždé,“ odvětí Veselka. „Někdo trochu pije, já chodím běhat.“
Radost, která nemá být vidět
„Tak jsme to zrekanalizovali, Vláďo,“ říká Josef Veselka ke konci třetího zákroku a v hlase mu poprvé toho dne zazní emoce, již možná zažívá pokaždé, když se mu daří, ale nehodí se, aby to dal najevo. Může odborník své pacienty dodatečně znervózňovat radostí z toho, že uspěl? Copak mohl neuspět? Zdá se, že lékařovo sebeovládání slouží jako záložní nervy – pacientovy.
Situace, v níž se Veselka nachází, je delikátní, a přihlížet jí je téměř nepatřičné. Kardiolog dokončuje zákrok na svém kolegovi lékaři, který je dobře obeznámen se svým zdravotním stavem i se skutečností, že operace mohla dopadnout lecjak. Navíc kardiologovi v jeho úsilí asistuje manželka pacientova kamaráda.
Spolupráce Josefa Veselky a lékaře-pacienta do poslední chvíle působí jako z příručky o tom, jak má gentleman snášet nepohodlí. Pacient se snaží lehce konverzovat a statečně čelí svým perspektivám, snaží se je dokonce zlehčovat. Kardiolog mu vstřícným tónem sděluje, co a jak právě dělá – dojde dokonce na natočení monitorů se snímky „z akce“, aby se operovaný mohl podívat, jak to s ním vypadá. Zazní otázky týkající se dovolené, společných známých i vtipy o Mezinárodním dnu radiologie.
Po „rekanalizaci“ tepny se oba lékaři zaradují pravděpodobně jediným možným způsobem: snaží se nedat to na sobě znát. Jediným člověkem na sále, na němž je úleva patrná nejen z hlasu, ale i z postoje, je pacientova známá, která Josefu Veselkovi během zákroku podávala katetry.
Zavolat někoho, kdo je výš
„Vítězná vlna“ proložená kouskem jablečného závinu však netrvá dlouho. Kardiolog se vydává věnovat pacientovi, jehož stav zná z ranního hlášení, nic však nenasvědčuje tomu, že by se situace na sále měla dramaticky změnit.
„Drama“ je pro dění v nevelké místnosti, jíž vévodí lůžko a veliké rameno pohybující rentgenem, silný výraz – pokud k něčemu dojde, podobá se to dalšímu prohloubení ticha a zvýšení míry soustředění, již však během několika vteřin zaznamená i člověk, jehož jediným úkolem je nepřekážet. Dotkne se ho zvláštní úzkost: za pacienta, ale i zdravotníky.
Lékařovy pokyny kolegyním jsou najednou úspornější, přestože jejich tón se nemění. Sestry se připravují na dva tahy dopředu. Jediné, co přihlížejícímu spolehlivě potvrdí odchylku od normálu, je čas. Zákrok je delší. Nejdřív o čtvrthodinu, pak druhou. Jedna sestra ze sálu odchází, protože nestíhá kardiologovo tempo, přichází místo ní jiná. Pacient sice o čase pojem nemá, ale je obdivuhodně klidný. Tak klidný, že ještě o hodinu později, kdy už se nad ním scházejí další odborníci z nemocnice, si o něm zdravotníci v zázemí operačního sálu vyměňují obdivné poznámky.
„Pan profesor to vyřeší,“ ujišťují mě, když se ptám, jak se pacientovi daří – sál jsem opustila v momentě, kdy začalo být jasné, že i okukování bere energii. Zdravotníci, kteří se u výkonu mohou střídat, si kolem poledního začínají posílat pro obědy, kardiolog však stojí na tomtéž místě, očima přikovaný k monitorům.
„K situaci, kterou jste viděla, dochází maximálně jednou do roka,“ říká Josef Veselka patnáct minut po jedné, po více než dvou hodinách strávených nad pánem, který se i díky své povaze nenechal „umořit“. Lékař má před sebou sklenici vody, z níž se ještě nenapil, a zdá se, že na to zapomněl. Líčí, jak katetr v pravé věnčité tepně pacienta narazil na překážku, jakousi „skálu“ z usazenin tvořených tukem a vápníkem, a nebylo možné hnout s ním tam ani zpátky bez rizika uvolnění cévního odpadu do oběhu. Ten mohl pacientovi způsobit embolii, v nejhorším případě ho zabít.
„Kolegové si v podobných případech obvykle zavolají někoho, kdo je výš. V tomto případě – bohužel pro mě –, jsem výš už jen já, a tak jsem si to musel odpracovat,“ usměje se lékař, ale je na něm vidět, že na smích je ještě brzy.
Později během dne mi Josef Veselka posílá zprávu, že všichni pacienti toho dne – čtvrtý zejména – jsou v pořádku. Když se kardiologa ptám, jakým způsobem hodlá po denních událostech dekompenzovat, protože „civil“ by nejspíš hledal úlevu v lecčem, odpoví v souladu s předchozím ujištěním: „Utíkám si zacvičit, abych si trochu vykartáčoval mozek.“
.jpg)
