Cvičení propagovali už čeští vlastenci v 19. století. Tehdy zrozené sokolské hnutí bylo pak jednou z tváří prvorepublikového Československa. V něčem může inspirovat i dnes.
Jestli naši předci něco dokonale ovládali, pak to bylo umění slavit. V neděli 1. června 1862 se, jak psal týdeník Lumír, shromáždili ve velkém sále hostince Apollo v Ječné ulici členové tělocvičného spolku Sokol „k slavnosti svěcení praporu, od spanilomyslných vlastenek jim darovaného“. Shromážděné uvítal nejprve „srdečnými slovy“ starosta Tělocvičné jednoty pražské (tak se tenkrát Sokol oficiálně nazýval) Jindřich Fügner, poté delegace pěveckého spolku Hlahol přednesla „staročeský, dojímavý chorál“ a pak už se slova ujala „matka praporu, slavná spisovatelka paní Karolína Světlá“.
Z dobového knižního popisu slavnosti víme, že mluvila obsáhle a velkolepě. Nejdříve pozdravila bratry sokoly, poté připomenula, že „po dlouhé temné sirobě“ je naším úkolem povznésti vlast, a to nejen na poli uměleckém, vědeckém či průmyslnickém: „Vytknuli jste si za úkol, že tužiti budete sil svých, neboť jen v těle zdravém a silném přebývá duch zdravý a jen z ducha zdravého prýští se ono blahodějné světlo, ježto budí v národě zárodky budoucnosti blahé.“ Hedvábný prapor s nápisem „Tužme se“ a obrazem sokola od „slavného malíře Josefa Mánesa“ poté slavnostně převzali čtyři praporečníci a po dalších projevech a zdravicích konečně došlo na vůbec první veřejné sokolské cvičení.
Z dnešního pohledu mělo jít o vrchol celé slavnosti, jenže naši předkové to chápali jinak. Sokol byl tehdy mnohem víc vlasteneckým než tělocvičným spolkem a jeho zakladatelé – Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner – to museli respektovat. Sportování tak popisují jen dvě strohá souvětí, z nichž plyne, že nejdřív se předváděly „prostocviky“ (prostná), poté cvičení na nářadí, a nakonec „sbor cvičitelů přikročil k cvičení na odiv“.
Sportem ku zdraví i lásce
Nevynucenému tělesnému pohybu tradičně holdovala šlechta, ať už šlo o šerm, střelbu, či jízdu na koni. Na přelomu 18. a 19. století se ale společnost dynamicky měnila, a tak se tělocviku poznenáhlu začaly věnovat i lépe situované měšťanské vrstvy. V nevydaných rukopisech spisovatelky Magdaleny Dobromily Rettigové lze tak třeba k roku 1827 nalézt popis výletu na Kunětickou horu. Básník Ján Kollár pro změnu jezdil ještě o pár let dříve na draisině, tedy na předchůdci kola. O sportování šlo sice až v druhé řadě, protože draisinu používal k tomu, aby si během studií v Jeně ukrátil cestu za svou milou do několik kilometrů vzdálené Lobedy. I tak šlo o pravidelné cvičení těla. Sám Kollár to tak ostatně chápal, jak o tom svědčí verše věnované draisině, které zařadil do sbírky Slávy dcera:
„Ona nejen lásce krátí dráhu,
než jak těla učí držeti,
tak i ducha vždycky rovnováhu.“
Tělocvik jako takový k nám přišel z Pruska. Jeho tvůrce Friedrich Ludwig Jahn otevřel první „turnplatz“ už za napoleonských válek a ve 40. letech 19. století měly německé turnerské (turnen znamená německy cvičit – pozn. red.) spolky na sto tisíc členů. S německým tělocvičným systémem seznámil Prahu – na pozvání českých stavů – odchovanec Jahnovy školy Rudolf Stephany. V Soukromém ústavu gymnastických umění se začalo cvičit v únoru 1843 a o tři měsíce později měl již 180 členů; většinou šlechticů, ale tělo si v něm trápil i syn Františka Palackého Jan. Stephany sice brzy odešel do Vídně, ovšem idea soukromých tělocvičných ústavů se uchytila a v Praze nakonec fungovaly hned dva: první vedl Jan Malypetr, druhý Ferdinand Schmidt. Tyrš byl v mládí slabý a neduživý, a tak ho lékař poslal ke Stephanymu. Cvičení už nikdy nenechal a u Malypetra i Schmidta to nakonec dotáhl na profesionálního placeného cvičitele.
České mládí zrodilo Sokola
Od soukromých tělocvičných ústavů bylo ale k založení Sokola ještě daleko. Po revolučním roce 1848 přišla neoabsolutistická reakce, kterou si dnes spojujeme se jménem ministra vnitra Alexandera Bacha. Bylo tedy třeba počkat na obnovení parlamentarismu v únoru 1861. Národní život poté povstal z popela a nastala doba, kterou Jan Neruda nazval „českým mládím“. Už v roce 1861 vznikl pěvecký spolek Hlahol a v Praze začaly vycházet Národní listy.
„Tyrš i Fügner pocházeli z německojazyčného prostředí a českými vlastenci se oba stali až v průběhu života.“
Od léta toho roku se také v ústavu Ferdinanda Schmidta diskutovalo o založení tělocvičného spolku. Pozoruhodné bylo, že Češi a Němci na tom zpočátku pracovali ve shodě. Ostatně Tyrš i Fügner pocházeli z německojazyčného prostředí a českými vlastenci se oba stali až v průběhu života. Tyrš poté, co v šesti letech kompletně osiřel a jeho výchovy se ujal český strýc. Fügner dokonce až ve zralém věku (ještě v roce 1860 zvládl v dopisu dceři česky jen oslovení a zbytek musel napsat německy, což omlouval slovy, že víc „Tvůj hloupý tatínek“ neumí). Brzy se ovšem mezi oba tělocvičné národy vetřely neshody, které předáci Sokola později vysvětlovali tím, že „údové němečtí na tom stáli, aby pro udržení svornosti a zamezení různic jednací řeč byla německá“.
Cesty Čechů a Němců se tak hned na počátku rozešly, byť ještě dlouhá léta poté udržovaly jejich spolky velmi korektní vztahy. Nejdřív, krátce před Vánoci 1861, vznikl německý Prager Turnverein (Pražský turnerský spolek). Češi poté z iniciativy Tyrše a Fügnera svolali na 16. února 1862 do Malypetrovy tělocvičny v Panské ulici ustavující valnou hromadu Tělocvičné jednoty pražské. Byla to slavná událost, které se účastnily elity národa v čele s Palackým. O dva měsíce později se sokolové představili vlastenecké veřejnosti během národní pouti na Říp a v červnu 1862 následovalo již zmíněné svěcení praporu.
Zárodek vojska v národě
Dobrým duchem prvních let Sokola byl zámožný obchodník Fügner. Do spolku vnesl nejen podnikatelskou činorodost, ale také rovnostářství a demokratičnost; právě on prosadil tykání a oslovení „bratře“. Hlavně ale Sokol v začátcích finančně zajistil. Malypetrova tělocvična byla spolku brzy malá, a tak se Fügner neváhal zadlužit a koupit u Žitné brány (v dnešní Sokolské ulici) parcelu. Stavělo se rychle. V červenci 1863 začali sokolové kopat základy a na konci roku se už v Novoměstské sokolovně cvičilo.
Když Fügner v listopadu 1865 nečekaně zemřel, převzal jeho roli „dobrého ducha“ druhý ze zakladatelů Tyrš, placený sokolský náčelník, který měl na starosti samotné cvičení. Právě on vytvořil a v knize Základové tělocviku popsal českou tělocvičnou soustavu.
Pro postoje a cviky také vynalezl nová jména, která často používáme dodnes. Sportovní názvosloví sice už před ním vytvářeli cvičitelé Malypetr či Adolf Hájek, ale Tyrš projevil daleko lepší jazykový talent. Posuďte sami. Místo Hájkova „rozmrsknutí nohou“ přišel s roznožením a místo termínu „postava, jak noha zakončena“ vynalezl stoj spatný. Úplně geniální pak bylo použití slova dřep, jemuž Hájek říkal „spojení lejtek se stehny, na prstech stoje, tělem kolmo jsoucím“ a lidový název zněl „bobek“.
Tyrš byl kromě toho velkým obdivovatelem Darwina a Schopenhauera, což je nejlépe patrné v jeho článku „Náš úkol, směr a cíl“ z roku 1871. Doslova v něm stojí, že „veškeré dějiny tvorstva“ jsou „věčný boj o bytí a trvání“, v němž „podlehne a vyhyne, co k životu nadál je neschopno a celku závadno“. Tyrš dodával, že „celému národu našemu podstoupiti jest závod podobný“, na jehož výsledku závisí „veškerá budoucnost naše“. Sokol se měl proto v jeho představách stát celonárodní organizací, která by odchovávala lid „k síle, statečnosti, ušlechtilosti a brannosti zvýšené“. A nezůstalo jen u slov. Spolek převzal od německých turnerů zápal pro militarismus, v tělocvičnách se trénovala pořadová cvičení a Tyrš vždy Sokol chápal jako zárodek vojska v národě, jemuž chyběla armáda.
Sokolům rostou křídla
Založení Sokola přišlo v tu pravou chvíli a společností rezonovalo. Hned v roce 1862 vznikly obdobné tělocvičné spolky v dalších devíti městech v čele s Brnem. V knize Dějiny Sokola příbramského od Václava Lívy se lze dočíst, jak toto „prosakování“ sokolství na venkov vypadalo. Roku 1862 sice město ještě nemělo železnici, ale lékárník Čeněk Hnilica a krupař Jan Šembera se přesto vypravili s pražskými sokoly na Křivoklát. Tam, slovy Lívy, „o pravém účelu a významu sokolství poučeni byvše, ihned po svém návratu v kruzích občanských v Příbrami myšlenku sokolskou rozšiřovali a půdu pro založení jednoty připravovati počali“. Sokolských jednot neustále přibývalo. Roku 1869 se jejich počet blížil stovce, dva roky později jich bylo 120 a měly 11 tisíc členů. Velmi dobře se však dařilo také německým turnerům; roku 1869 existovalo v monarchii už 104 německých tělocvičných spolků.
Založit ústřední organizaci, která by všechny tyto samostatné jednoty spojovala, se ale dlouho nedařilo. Tyrš samozřejmě o její zřízení usiloval od samého počátku, jenže policie hleděla na jeho styky s představiteli jiných jednot s krajní nedůvěrou. Dokládá to i kniha sportovního historika Marka Waice Tělovýchova a sport ve službách české národní emancipace. Podle ní pražský policejní ředitel Václav Ullmann dokonce sokolskou organizaci označil „za školu socialismu a komunismu“. Bylo to sice vzhledem ke středostavovskému charakteru Sokola absurdní tvrzení, nicméně Česká obec sokolská mohla vzniknout až roku 1889.
Tedy celých pět let po Tyršově smrti. Ten se se Sokolem rozloučil uspořádáním prvního všesokolského sletu, který se konal v červnu 1882 na pražském Střeleckém ostrově. „Velkému náčelníkovi“ táhlo na padesátku a rozhodl se dát přednost kariéře vysokoškolského profesora umění. Dlouho se z ní ale netěšil: už v létě roku 1884 se utopil v alpské říčce Ötztaler Ache.
Paní a dívky pražské
Jestliže mužský tělocvik byl v průběhu 19. století vzat na milost a lékaři ho vesměs doporučovali, v případě žen to neplatilo. Mladé dívky, počítaje v to Fügnerovu sedmiletou dceru (a pozdější Tyršovu ženu) Renatu, sice v Sokole cvičily od samého počátku, ale účast opačného pohlaví byla společensky tak choulostivá, že roku 1869 vznikl s Tyršovou pomocí samostatný Tělocvičný spolek paní a dívek pražských. Jeho starostkou byla spisovatelka Sofie Podlipská a hlavní cvičitelkou – a příští zakladatelkou českého ženského sportování – Klemeňa Hanušová.
„V minulosti převládal většinový názor, že sport bere dívkám přirozený půvab, stanou se z nich mužatky.“
Nový spolek byl na rozdíl od Sokola velmi neokázalý, ale zároveň mimořádně efektivní. Vyučoval tělocvik na dívčích školách a brzy k jeho „klientkám“ patřily stovky žaček. Kromě toho vychoval celou první generaci učitelek tělocviku. Nebylo to snadné. Společnost považovala ženský tělocvik za morálně ošemetnou záležitost, jak dokládá i kniha Z dějin české každodennosti historičky Mileny Lenderové. Podle ní v minulosti převládal většinový názor, že sport bere dívkám „přirozený půvab, stanou se z nich mužatky, tělocvik škodí ženskému organismu a je nebezpečný budoucímu mateřství“. Ostří těchto názorů se ale postupně otupovalo a roku 1902 vplynul spolek zpět pod křídla „mužského“ Sokola. Těsně před první světovou válkou tvořily ženy 17 procent členstva Sokola.
Dělníci a Orlové
Na konci 19. století vyrostl Sokol v dominantní vlastenecký spolek, který měl blízko k mladočeské straně. Jenže společnost se mezitím diferencovala a z dosud jednotné národní politiky se začaly vydělovat dílčí ideologické směry – sociální demokraté, katolíci, agrárníci… Bylo jasné, že vznik konkurenčních tělocvičných spolků je jen otázkou času.
„Noviny psaly o zradě národa a hněv se přenesl i do Sokola: někteří sociální demokraté odešli ze Sokola sami, jiní byli vyloučeni.“
Když v roce 1897 zasedlo v Říšské radě prvních pět českých sociálnědemokratických poslanců, uvedli se tzv. protistátoprávním prohlášením, kterým dali najevo, že jim jde víc o sociální otázky než o národní věc. Byl z toho skandál, noviny psaly o zradě národa a hněv se přenesl i do Sokola: někteří sociální demokraté odešli ze Sokola sami, jiní byli vyloučeni.
Ještě toho roku vznikla v Praze první dělnická tělocvičná jednota (DTJ). O deset let později jich už bylo 107. Místostarosta zastřešujícího Svazu DTJ František Ebel tvrdil, že sice chtějí žít „se sokoly v míru“, ale zároveň bez jakékoli nostalgie dodal, že „pro uvědomělého sociálního demokrata není v Sokole místa“.
Ještě vyhrocenější byly vztahy silně antiklerikálního Sokola s politickým katolicismem. Jednotlivé katolické tělocvičné jednoty vznikaly už v 90. letech 19. století a roku 1908 se v Brně ustavila konkurenční organizace Orel. Silná byla hlavně na Moravě a těsně před první světovou válkou měla už 12 tisíc členů. Orli (stejně jako DTJ) sice cvičili podle dávných Tyršových pravidel, ale rivalita mezi oběma organizacemi byla obrovská. Až do dneška se v paměti uchovala písnička „Sedí Orel na vršku, Sokol mu dá na držku“. Zpívala se však i v obráceném gardu.
Prezidentské sokolování
Záviděníhodná univerzalita Sokola tím sice padla, ale o jeho dominanci nemohlo být pochyb. Roku 1913 měl 1182 jednot a 128 tisíc členů. Význam Sokola ještě zdůraznila první světová válka. Hned v srpnu 1914 stáli členové pařížské pobočky Sokola u vzniku Roty Nazdar (nazvané podle sokolského pozdravu), která bojovala za budoucí Československo v řadách francouzské cizinecké legie. Starosta Sokola Josef Scheiner seděl od počátku ve vedení Masarykovy Maffie, a když válka skončila, převzali členové Sokola v prvních týdnech nové republiky roli armády i policie. Prezidentem Československa se poté navíc stal aktivní sokol – Masaryk, který do vysokého věku pravidelně cvičil a něžně to nazýval „sokolováním“.
Hmatatelněji se snad Tyršovy sny ani zhmotnit nemohly.
.png){kind=avatar}
.jpg)
