Platební anketa: papír, plast, nebo oboje?

„Pracuji výhradně s hotovostí. Kartou platím jen z donucení, když to jinak nejde – při objednávání listovní služby, placení elektrické koloběžky pro dceru nebo v internetovém obchodě.“

„Hotovost nenosím do té míry, že kolegové v práci vytvořili skleničku ‚Hance na obědy‘ a házejí mi do ní drobné, protože u nás v závodce karty neberou.“

„Ve světě osobních financí je takzvaná ‚cash diet‘ čili cosi jako ‚hotovostní dieta‘ metodou, jak si uvědomit, kolik a za co utrácím. Člověk si vybere peníze na několik dnů, musí s tím vyjít a nic neplatit jinak. Člověk obvykle utratí míň – zaplatit skutečnými penězi bolí víc než pípnout kartou. Navíc si takhle může uvědomit, že za něco utrácí víc, než by chtěl.“ 

„Cash se rozkutálí a už si nevzpomenu, jak jsem probůh mohla utratit dva tisíce za tak krátkou dobu. Výpis z účtu mi nekompromisně ukáže, kde a zač jsem zase utrácela.“

„Když si vyberu hotovost, tím dnem ji odepisuji a nepočítám s ní, takže pak nevnímám, že utrácím. Je ale pravda, že s sebou hotovost prakticky nenosím a spíš nechávám na druhé straně čili obchodníkovi, ať si s tím nějak poradí. Peníze vybírám jen pro paní na úklid.“

„Zásadně nosím pouze stravenky. Jídlo na prvním místě. Jinak platím kartou a na konci měsíce se divím, opakovaně se divím, jak je to možné...“

„Vyhýbám se místům, kde se nedá platit kartou, a trpím noční můrou, že u sebe nebudu mít hotovost. Beru to jako ruskou ruletu a věřím, že nedopadnu jak Puškin.“

„Jsem stále trochu zdeformovaný z Afghánistánu, kde jsme jako firemní politiku měli povinnost mít u sebe neustále 200 dolarů jako bezpečnostní pojistku. V Česku u sebe nosím koruny a pořád ještě nějaké dolary i eura, ale ty asi brzo vyřadím, protože poté, co jsem změnil práci, je malá pravděpodobnost, že bych se musel okamžitě sbalit a odjet někam, kde nic jiného neberou. Jinak mám spoustu historek z ‚cash-only‘ období. Třeba z šesti týdnů v Izraeli, které jsem řešil jednorázovým výběrem na začátku cesty, kdy jsem počet dnů vynásobil plánovanou denní útratou. Potkaly mě vtipné situace typu ‚utratil jsem celodenní rozpočet při jedné návštěvě nemocnice a následující den jsem byl o hladu‘.“

„Letos jsme po příjezdu do hlavního města Papuy-Nové Guineje Port Moresby bydleli v našem oblíbeném guest housu. Můj kolega má platební kartu od stejného bankovního domu, jako mám já, ale já u něj vedu dva účty, a tudíž mám dvě karty. Když jsme přijeli, kolega šel zaplatit za bydlení, ale jeho kartu systém odmítl. Mně odmítl první, druhou naštěstí ne. Situace se opakovala, když jsme se do hotelu na konci cesty vrátili. Papua-Nová Guinea je zemí neočekávaných možností. Nejenže je třeba mít naplánovanou hotovost, ale je také dobré vědět, jaké bankovky bude člověk potřebovat. Když ve vesnici Jawan, již léta navštěvujeme, platím třeba za trs banánů, který na koruny vyjde přibližně na tři padesát, musím mít drobné, protože místní by na větší obnos neměli zpátky. Čili kromě dostačující sumy peněz je potřeba mít i pytel kovových mincí. Peníze na cestování a ubytování si vždycky na začátku oddělím, abych věděl, že budu mít za každých okolností na návrat. Jinak by se taky mohlo stát, že se domů jen tak nepodívám.“