„Princip slow journalism je podobný jako třeba u fenoménu slow food, jen se tato reakce na výzvy hektické doby netýká přístupu ke stravování, ale k informování,“ vysvětluje Jan Kaliba, novinář a propagátor tohoto žurnalistického směru.
Kde má fenomén slow journalism své kořeny?
V době internetu a digitalizace se stala modlou snaha být nejrychlejší, odtud i různé propagační slogany ve stylu „víme první“. Ovšem části publika i novinářů začalo vadit, že chybí hloubka, čas na ověření nebo prostě jen na důkladné seznámení s tématem. Uzávěrky jsou neúprosné, na webu vlastně nepřetržité, a za rohem už číhá povinnost věnovat se dalšímu tématu. Tuto realitu ještě před deseti lety prohloubila ekonomická krize a s ní spojená úsporná opatření. Omezila množství původních materiálů, protože mít člověka přímo na místě, což je podstata žurnalistiky, se pro mnohé redakce stalo luxusem. A tak začaly vznikat například ve Spojených státech nebo ve Spojeném království projekty slow journalism, které kladou důraz na ověřování faktů, výbornou znalost tématu i na výběr témat – zaměřují se nejen na jednoduchá a na první pohled „sexy“ témata vhodná k rychloobrátkovému prodeji.
Má vůbec v dnešním světě zrychlených zpráv takový typ žurnalistiky šanci obstát?
Vzhledem k tomu, že je to svým způsobem revolta právě proti světu zrychlených zpráv, tak si myslím, že rozhodně. My se například ve Football Clubu snažíme v konkrétní oblasti české sportovní žurnalistiky popřít obecně hodně rozšířené mínění, že zkratkovitost dnes vítězí, protože po dlouhých textech není mezi lidmi dostatečná poptávka a vlastně takové číst už ani neumějí. Umějí.
Například na tom, že žádný stálý okruh autorů nebo redakce neexistují. Ono se to možná nezdá, ale hodně to s obsahem a jeho kvalitou souvisí. V běžných médiích je stálá redakce, co si musí nějak rozdělit témata, která je potřeba zpracovat. Samozřejmě se ta redakce nějak specializuje, ale ne každé téma je aspoň někomu blízké. Kdežto my si nejprve řekneme, jaká témata v dalším čísle chceme, a podle toho oslovujeme autory, o nichž víme, že se jimi dlouhodobě zabývají nebo že působí na místě, ze kterého mohou napsat autentický příběh či reportáž. Oslovujeme i hodně zahraničních autorů, takže o tématech z ciziny píšou lidé, kteří tu realitu zažívají přímo na místě a mají k ní blízko.
Jak vypadají články o fotbale, v čem se liší od běžné sportovní žurnalistiky?
Autory neomezujeme co do délky, podstatné je, jak je text poutavý a zajímavý. Pěstujeme různé žánry, už jsme měli ve čtvrtletníku kromě reportáží a rozhovorů třeba i deník, dopis či báseň. V každém čísle se také snažíme mít text od někoho ze slovenských kolegů a necháváme ho ve slovenštině, na což máme většinu reakcí pozitivních. Jde nám hodně o fotbal jako společenský jev, součást kultury v širším slova smyslu, jako pozadí pro úžasné příběhy jednotlivců i celých regionů a zemí. V prvních třech číslech jsme loni měli dohromady 43 textů od 30 různých autorů o více než 25 zemích – od Ruska přes Ghanu až po Uruguay. Teď v prvním letošním čísle, které vyjde v březnu, přidáme třeba autentický text o fotbale v tak zapomenutém koutě světa, jako je Niger, nebo o ženském fotbale v Afghánistánu. A v domácím kontextu nám jde jak o témata typu, kterak Slavia a Sparta fungovaly za minulého režimu i díky tehdy oficiálně zakázané podpoře dobových mecenášů, tak samozřejmě o ta současná, ale ideálně tak dobře napsaná, abyste se nemohli od čtení odtrhnout, i když ten výtisk Football Clubu vyndáte z knihovničky znovu po dvou letech…
Kde jste čerpali inspiraci? Jaké jsou vaše vzory v oboru v zahraničí?
Společně s kolegou Karlem Häringem máme slabost pro anglický, španělský i jihoamerický fotbal, jsme i takto jazykově zaměřeni a na našich bývalých pracovních pozicích (deník Sport a sportovní redakce Českého rozhlasu) jsme ještě nedávno za fotbalem i do těchto zemí společně cestovali (třeba na MS v Brazílii). Naší inspirací byly do značné míry anglický čtvrtletník Blizzard a trochu i španělský měsíčník Panenka (pojmenovaný po českém fotbalistovi Antonínu Panenkovi pro odvahu a originalitu, se kterou zahrál svou slavnou penaltu v Bělehradě 1976). Také tyto tituly, které vznikly asi před sedmi lety, sázejí na dlouhé, nevšední texty a originální úhly pohledu. Především Blizzard je stejně jako náš Football Club formálně jednoduchý, nemá stálou redakci a inspiroval nejen nás. Fenomén pomalého čtení se šíří Evropou, podobný magazín mají samozřejmě Němci, ale i Rakušané, Skoti, Norové a další. Tak jsme si v našem nadšení řekli, že zkusíme, jestli bude dostatečná odezva i v Česku a na Slovensku. Reakce čtenářů jsou doposud velmi pozitivní.
.png){kind=avatar}
.jpg)
