Stvořitelé nových světů

Oslava dokončení Palackého Dějin národu českého v Čechách a v Moravě byla velkolepá. V dubnu 1876 se kvůli tomu konal na Žofíně honosný banket. Na „slavného dějepisce Království českého“, učence „ověnčeného vavřínem pověsti evropské“ či na „otce“ čekalo 300 vybraných hostí: příslušníků šlechty i vlasteneckých elit, poslanců a emisarů spřízněných slovanských národů.

Podle dobových novin byly „proneseny četné přípitky“, zpívala se hymna, mohutně se řečnilo a volání „Sláva!“ se mísilo s hřímáním moždířů. Oslavenec obdržel nespočet gratulací a blahopřejných telegramů, poté se sám ujal slova. Prohlásil, že minulost „má národ český skvělou“, popřál, aby tomu tak bylo i nadále, a dodal, že je k tomu nutné vzdělávat „sebe i celý národ“. Právě to Palacký označil za svou závěť, kterou chtěl odkázat „národu svému, takřka umíraje“. O samotnou existenci českého národa se však vůbec nebál: „Ten se udrží sám, dokud bude chtít, a více než jeho nepřátelé si přejou.“

Palacký se nemýlil. Vůbec v ničem. On sám měsíc poté zemřel (založil tím tradici českých „státních“ pohřbů), zatímco národ žil nerušeně dál. Na konci 19. století nešlo už proces jeho formování zvrátit. Existovala česká kultura, literatura, věda i politika, vycházely desítky novin, „češství“ se masově rozšířilo do všech společenských vrstev, přičemž jeho nositelé mluvili jedním jazykem a sdíleli (díky Palackému) podobný pohled na své dějiny. Dnes to vypadá jako samozřejmost, ale ještě o 50 let dříve, v dobách Palackého mládí, nic z toho neplatilo.

Spiklenecká hra na národ
Není snadné odhalit vnitřní motivaci skupinky vlastenců okolo Josefa Jungmanna, kteří začali na přelomu 18. a 19. století přetvářet plebejskou češtinu na „vysoký“ jazyk literatury, vědy a salonů. Základní rámec je ale podle historika Miroslava Hrocha vcelku jasný. Spouštěčem se stal rozklad společenských jistot pozdního feudalismu a příchod modernizace, která měnila přítomnost před očima. Hledání nové identity bývá v době krize obvyklým východiskem a příklon k národu byl velmi logickou volbou, kterou v Evropě učinily desítky nevládnoucích etnických elit (Poláků, Slováků, Skotů, Norů, Katalánců atd.)

Pořád to ale ještě není odpověď na otázku, co tyto lidi tak silně pudilo, aby obětovali svůj čas, peníze či lepší společenské postavení na velmi nejistý obrozenecký projekt. Co to bylo za vášeň, že se někteří z nich učili v dospělosti česky (Jungmann, Čelakovský, Šafařík, Havlíček, Rettigová)? A proč se jí nechali pohltit i někteří čistokrevní Němci, například básník Karl Agnel Schneider, který si po „konverzi“ říkal Karel Sudimír Šnajdr?

Zřejmě nejlepší odpověď lze vyčíst z knihy literárního historika Vladimíra Macury Znamení zrodu a české sny. Vlastenectví první třetiny 19. století mělo podle něj silné prvky hry, v níž bylo potřeba na „zelené louce“ vybudovat celý nový svět: stvořit (v nehotovém jazyce) prakticky neexistující českou kulturu i literaturu a nakonec nechat vzniknout nový národ. Pro něco takového nejspíš stálo za to žít. O to víc, že vlastenecká společnost vynikala – jako každá skupina „spiklenců“ – mimořádnou vnitřní přitažlivostí.

Krásný nový mikrosvět
Dobová anekdota tvrdila, že kdyby na kroužek vlastenců spadl v hospodě (čas a lokál se podle verze liší) strop, „je po českém národě“. Je to sice přehnané, ale ne moc. Když ve 30. letech začala Matice česká vydávat knihy, měla zhruba tisíc předplatitelů, což naznačuje, že vlastenců bylo tehdy poskrovnu – maximálně pár tisícovek. A naprostá většina z nich se rekrutovala z městské inteligence, přičemž zpočátku šlo nejčastěji o duchovní, později převládli úředníci a studenti.

Obrozenců bylo sice málo, ale zase je k sobě vázala těsná pouta. Pražský novinář Jakub Malý později vzpomínal, jak kdysi žili „v jakési společné atmosféře“. Pokud se potkali dva, kteří se ještě neznali, stačilo prý „jediné slovo o vlasteneckých zájmech“, aby „přilnuli k sobě důvěrou“. Kdo však „neměl tohoto klíče“, byl ve společnosti „národních zasvěcenců úplným cizincem“. Všichni se podle něj považovali „za jednu rodinu“, uzavírali „vroucí přátelství na celý život“ a tvořili v oněch dobách „skutečně jakýsi zvláštní řád“.

Možná to srovnání hodně pokulhává, ale vzpomínky obrozenců a chartistů na „dobu obklíčení“ se v lecčems podobají. V obou případech to byl uzavřený mikrosvět existující v Praze a několika dalších městech, který stmeloval pocit ohrožení a výlučnosti. Vnímali to tak i „nezasvěcenci“, kterým vlastenci připomínali dobové tajné společnosti (zednáře či karbonáře), a to tak silně, až se o českých plesech začaly šířit pozoruhodné fámy a legendy: jejich účastníci prý tančí okolo Jungmannova slovníku „jako Židé kolem archy“.

Nadpovětrné planiny Ideálu
Mezi prvními vlastenci překvapivě vládl ohledně budoucnosti šeredný pesimismus. Básník František Ladislav Čelakovský se ještě roku 1838 obával, že s „jazykem a literaturou naší den ke dni k horšímu se schyluje“. Podle něj se měl chystaný Jungmannův česko-německý slovník stát „ne základním, ale hrobovým kamenem“. Jiný básník, Josef Krasoslav Chmelenský, ve slabé chvilce připustil, že „si vskutku hráme na literaturu“. A buditel Šebestián Hněvkovský popsal stav české kultury slovy „nadpovětrné planiny Ideálu“.

Zní to depresivně, ale zároveň je v tom skryta zcela neopakovatelná příležitost: tvořit a budovat šlo tenkrát zcela dle libosti. Do literatury se tehdy podle Macury nevstupovalo, protože český svět byl protikladem kultury. Každé nové dílo, třeba i diletantské, bylo vrženo do prázdného prostoru a kulturu teprve vytvářelo.

Hra od začátku do konce
Když roku 1832 vydal (pozdější guvernér Hongkongu) John Bowring v Londýně antologii české poezie, byl to nepochybně skvělý úspěch. Cheskian Anthology je ovšem zároveň dokonalou připomínkou faktu, že hru na stvoření nového světa hráli naši předkové s mimořádným zápalem a na nějakou tu ránu nehleděli.

Do antologie se dostaly i ukázky z Rukopisů zelenohorského a královédvorského (falz vytvořených zřejmě Václavem Hankou) i písně z Čelakovského Slovanských národních písní (řadu z nich napsal sám). Kategorií samou o sobě je báseň V modrošeru hvězdy zapadají od údajné Žofie Jandové.

Každá vyspělá evropská literatura prostě musela mít básnířku, a tak si ji Čelakovský vymyslel. Hezkých pár let před vznikem Cheskian Anthology jí chtěl dokonce vydat sbírku, ovšem přišel na to Jungmann, a tak mu nezbylo než od plánu upustit. V dopise příteli to komentoval slovy: „Musíme po čase na jinou myslit.“ Báseň fiktivní autorky v antologii přesto vyšla, i když se nejednalo o žádné tajemství.

Dodejme, že literárních falz se u nás v první polovině 19. století vyrojilo daleko víc a mnohá další se zřejmě nepodařilo odhalit. Útěchou nám mohou být dvě skutečnosti. Zaprvé literární podfuky necharakterizují celou naši tehdejší kulturu, jen ukazují, jak někteří její tvůrci přemýšleli. A zadruhé jsme v tom nebyli sami: mystifikacemi jsou třeba i skotským básníkem Jamesem Macphersonem sepsané Ossianovy zpěvy či některá ukrajinská „nejstarší“ díla.

Od jazyka k politickým požadavkům
Vraťme se ale zpět do Palackého doby. Skutečnost, že z takto skromných začátků vyrostla opravdová kultura a funkční národ, vypadá skoro nepravděpodobně. Jenže trvalo to déle než půlstoletí. Nacionalismus je nicméně vysoce nakažlivá substance, které jen máloco odolá, jak ve 21. století dobře víme.

K národní myšlence se postupně přidávalo stále více příznivců, a to ve všech vrstvách společnosti – mezi aristokracií i prostými venkovany. Když pak v únoru 1861 zavedla nová ústava parlamentarismus a umožnila vznik občanské společnosti, vše se tím neobyčejně urychlilo. Najednou bylo možné zakládat spolky (Hlahol, Sokol, Svatobor), vydávat noviny (Lumír, Národní listy) a vést politickou agitaci.

Konečně nastal čas klást politické požadavky. Tady měli plebejští Češi mnohaleté zpoždění oproti „šlechtickým národům“, v nichž stály v čele národních snah staré aristokratické elity (v Čechách připadal jeden šlechtic na 828 obyvatel, v Polsku na 10 obyvatel a v Uhrách na 8). Ovšem hned v březnu 1861 získala česká strana většinu v pražské městské radě a volit se mělo i do zemských sněmů a do Říšské rady ve Vídni.

Vlastenci přestali být výstřední skupinkou podivínů a jejich myšlenky se staly novým mainstreamem. Být v té době (dle dobového termínu) „Nedočechem“ mohla být hodně nepříjemná zkušenost. Do hry tedy vstoupila i negativní motivace, totiž postihy (ostrakizace, difamace) za nedostatečné vlastenectví.

Své o tom věděla třeba Zdeňka Havlíčková, osiřelá dcera Karla Havlíčka Borovského. Češi z ní nejdřív udělali zbožštěnou „dceru národa“, které se roku 1862 složili v národní loterii (prodalo se krásných 124 241 losů) na vzdělání a věno, jenže pak se v únoru 1867 zamilovala do polského šlechtice a důstojníka rakouské armády Quida Battaglii, což vlastenecká veřejnost považovala za zradu.

Opustíš-li mne, zahyneš
Na konci 19. století u nás už existovala politická scéna tvořená systémem soupeřících stran, jejichž předáci dokázali mobilizovat statisíce lidí. Kultura a literatura přestaly být pouhým nátěrem, rozvíjela se národní věda, vzdělanost i český průmysl – „obklíčení“ skončilo.

Ze sňatku nic nebylo, ale po Praze se šířily (neodůvodněné) drby, že je těhotná. A v populární písni Hrobka Havlíčkova se místo původního verše „Tvoje tělo v hrobě hnije / ale Zdeňka mezi námi žije“ nově zpívalo „Tvoje tělo v hrobě hnije / ale Zdeňka s důstojníkem žije“.

Dodejme, že „nehodná“ dcera národa nakonec zemřela v pouhých třiadvaceti letech na souchotiny. Ještě dvě desetiletí poté měla spisovatelka Teréza Nováková v knize inspirované osudy Zdeňky potřebu vložit umírající hrdince do úst přiznání, že „dbala jen vášně“, stala se „poběhlicí“ a „s nepřáteli svými se spolčovala“.

Stále je koho předhánět
Po „velkém skoku“, který dal vzniknout modernímu českému národu, samozřejmě nacionalismus neusnul. Spíš se ještě rozvinul a vyhrotil navenek (velmi podobně na tom byly všechny evropské národy). Pořád se dalo něco zlepšovat, někoho dohánět a předhánět. Poměřování prakticky čehokoli – hlavně s Němci – se v té době stalo národní kratochvílí. Týkalo se to kultury, politiky, sportu i vědy (Masaryk ve své České otázce z roku 1895 velmi rozumně psal, že ho „tísní“ české poměry, a doufal, že „mučivá posud malost našeho národního života je jen dočasná a že přestane“). Vzájemné trumfování se nevyhnulo ani pivu či uzeninám. Spisovatel Ignát Herrmann tvrdil, že „snad nikde nedostanete tak dobrého sousta uzeniny jako v Praze“, že jde o „specialitu světoznámou“, daleko lepší než v cizině, hlavně v Německu.

Poměřování bylo pro Čechy obzvláště citlivé a naléhavé v oblasti národního průmyslu. Naše země sice patřily k nejvyspělejším částem říše, jenže o rozvoj průmyslu se zasloužili hlavně Němci. A to bylo nutné změnit. Když se roku 1891 v Praze konala Jubilejní zemská výstava, stranily Národní listy nepokrytě českým podnikatelům. Reklamu dělaly například vlnařům z Humpolce a tvrdily, že jejich výrobky „úplně se vyrovnají“ německým ze severu Čech. Každý měl proto preferovat sukno české a dát si pozor, aby nekoupil padělek – „nějaký hadr odněkud ze severu“. „Národ náš“ tím mohl podle odhadu listu sám sobě „vrátiti ročně 30 milionů zlatých i více“.

Bohužel u gastronomie a průmyslu nezůstalo a vztahy obou národů poznamenala i řada násilných incidentů. Ukázkové je v tomto ohledu září 1908. Tenkrát se servali čeští a němečtí poslanci zemského sněmu. Spílali si, tloukli se, tahali se za vlasy a házeli po sobě kalamáře, přičemž do bitky se zapojil i budoucí československý premiér Antonín Švehla.

Totéž se paralelně odehrávalo na jihu Čech, kde se v Kašperských Horách konal sjezd Deutscher Böhmerwaldbundu (Německého pošumavského svazu). Neobešlo se to bez vymlácení hostince Česká beseda, což Národní listy popisovaly jako zvířecké řádění „kašperskohorských tlustokrků“. Když si pak Češi na vracející se Němce počíhali u železniční stanice ve většinově české Sušici a několik jich zranili kameny, ocenil to český tisk coby zasloužené „kamenování buršáků“.

Příliš divoké sny
Češi přesto až do poslední chvíle stáli na pozicích Palackého a Havlíčkova austroslavismu a o nový stát začali Masaryk s Benešem usilovat až za první světové války. Stará schémata se pak přenesla i do nového Československa, byť v opačném gardu. Také v něm panovalo napětí mezi jednotlivými etniky a také republiku zničily nacionalistické vášně. Ještě předtím ale Československo zažilo neobyčejný rozkvět – kulturní, vědecký i hospodářský.

Díky bratřím Čapkům proniklo do většiny světových jazyků slovo „robot“ a za své meziválečné objevy dostal později Nobelovu cenu chemik Jaroslav Heyrovský. V tehdejším Československu také působili dva naši zdaleka nejúspěšnější podnikatelé všech dob – Tomáš Baťa a jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa. Jejich obuvnická firma byla největší na světě a měla továrny ve 33 zemích. Něco takového – stejně jako plány, které Jan Antonín načrtl ve své vizionářské knize Budujme stát pro 40 000 000 lidí – by si hlouček obrozenců „stloukajících“ o pouhé století dříve české verše nejspíš ani nedokázal představit.