Balony jako osobní dopravní prostředky, přístroje zachycující myšlenky, bezcenné zlato či regulované počasí. Mnohé dřívější představy o budoucnosti působí stále nereálně, až komicky.
Jiné se ale ukázaly jako prorocké.
V únoru 1872 napsal Jan Neruda do Národních listů fejeton o tom, jak bude Praha vypadat za 100 let. Své vyprávění začíná v Chuchli, na prohlídce právě otevřeného čtyřiatřicátého pražského divadla. Když se dostatečně vyvzteká – divadel je tak málo a „lid se chce bavit“ – nasedne do svého osobního balonu a pomalu a rozkošnicky pluje nad Prahou.
Libuje si, že vzduch je – díky „zregulovanému vodstvu“ a znovuvysázeným lesům – tak jako vždy „vlažný a příjemný“. Navíc má spoustu času, i když Národní listy vycházejí čtyřikrát za den a dvakrát za noc, a on tak musí psát šest fejetonů denně. Jenže technický pokrok mu to usnadní: „Přiletím domů, sednu k aparátu — ještě před osmdesáti lety měli jsme psací stolky, hehe! — a ihned telegrafuju článek rovnou do tiskařské mašiny; dobrý stylista je s článkem za pět minut hotov.“ Život v roce 1972 má zkrátka samé výhody. Redakci člověk nevidí, jak je rok dlouhý, jen si každého prvního zajde pro výplatu. A pracovat může i na cestách: „Vezmu si svůj aparát s sebou, připevním drát jeho kdekoli k drátům telegrafickým a je to.“
Odhad, že lidé budou jednou díky technice pracovat z domova, ale práce jim přesto spíš přibude, je na rok 1872 hodně dobrý.
Tvůrce Povídek malostranských nebyl žádný vizionář, ale nepatřil také k vědeckotechnickým „kontrarevolucionářům“ ani usazeným páprdům. V mládí procestoval Evropu a dostal se až do Egypta (což byl tenkrát nějaký výkon). O technické a přírodní vědy se vždy zajímal a v době, kdy psal Písně kosmické, je také důkladně studoval. Své futuristické vize moc nepromýšlel a udržoval si ironický odstup. Přesto měl – pokud pomineme čtyřiatřicet pražských divadel a osobní leteckou přepravu – docela pravdu. Odhad, že lidé budou jednou díky technice pracovat z domova, ale práce jim přesto spíš přibude, je na rok 1872 hodně dobrý.
O budoucnosti Neruda ve svých fejetonech básnil ještě mnohokrát. Opakovaně se zabýval vzduchoplavectvím. Coby novináře ho obzvlášť fascinoval fonograf, telefon a komunikace mezi lidmi vůbec. V říjnu 1889 napsal: „Myslím: zakrátko to bude asi takhle. Nebude člověka, aby neměl na hlavě přílbu, – doma i na ulici, chodě, sedě i leže. Jeden drát vychází od ucha, druhý od oka, třetí od huby.“ Až na ty dráty to opět docela trefil. Táhlo mu už ale na šestapadesát, a tak si neodpustil poněkud nerudný (jaký taky jiný) závěr: „A jednoho dne pojednou přijde mračno – ukrutné mračno – začne do všeho toho mlátit a tlouct – pobije lidstvo od prvního do posledního. Konec světa. Poslední soud!“
Věk technooptimismu
Představa dějin jako neustávajícího pokroku není samozřejmá ani bůhvíjak stará. Dotvořila se až za osvícenství. Matematik Nicolas de Condorcet tak mohl slavně tvrdit, že „veškeré lidské intelektuální konání“ v dějinách „přispívalo k pokroku lidského rozumu“. (Cynicky dodejme, že pokrokář Condorcet ukončil svůj život v žaláři, kam ho zavřeli jiní pokrokáři – jakobíni.)
Nerudova doba pokrok vzývala a v neutuchajícím proudu nových a nových vynálezů a objevů se zrodil okázalý a neskromný technooptimismus. Po kolejích se dosud netušenou rychlostí proháněly vlaky a poslat zprávu z Londýna do Indie trvalo roku 1870 díky telegrafu pouhých 28 minut. Roku 1876 vynalezl Alexander Bell telefon. O pět let později si majitel cukrovaru Bedřich Frey zřídil mezi domovem a továrnou první linku v Praze. Tehdy se u něj dle Národních listů sešli městští radní a okouzleně konstatovali, že „slova mluvená, zvuky i zpěv sděluje telefon přesně, věrně a úplně jasně“. Více než telefon tehdy jitřily fantazii snad jen marsovské „kanály“, které roku 1877 objevil Giovanni Schiaparelli.
Edison předpověděl, že ocel se v budoucnu stane kvůli stoupající ceně dřeva „obvyklým kovem“ pro výrobu nábytku. Také věštil, že zlato ztratí veškerou hodnotu a nikl prý už brzy vytlačí papír.
Svého vrcholu – jak se lze přesvědčit v dobovém tisku – dosáhl tehdejší český technooptimismus na přelomu 19. a 20. století. Populární formou tehdy o pokrocích techniky informovalo hned několik časopisů: Vynálezy a pokrok, Věda a práce, Z říše vědy a práce. Hlavním dodavatelem futurismu do českých domácností byl ovšem časopis Epocha, který sám sebe charakterizoval slovy: „Rozhledy a úvahy časové o novějších objevech moderní techniky a přírodovědy se zvláštním zřetelem na vzduchoplavbu.“ O skvělém budoucím světě referovala Epocha neustále, my si však připomeňme jen rozhovor s Edisonem, který vznikl při jeho návštěvě Prahy na podzim roku 1911. Velký vynálezce v něm předpověděl (představu o relevanci těchto vizí ať si udělá každý sám) třeba to, že ocel se v budoucnu stane kvůli stoupající ceně dřeva „obvyklým kovem“ pro výrobu nábytku. Také věštil, že zlato ztratí veškerou hodnotu poněvadž „kráčíme rychle vstříc transmutaci“. Nikl zase prý už brzy vytlačí papír: „Niklová kniha silná 5 cm bude obsahovat 40 tisíc listů a nebude vážit víc než 460 g. Nu a já vám mohu dodat 460 g niklových lístků za jeden a čtvrt dolaru.“
Edison líčil budoucnost v těch nejzářivějších barvách. Tvrdil, že člověk se „dříve spokojoval prací svých rukou“, kdežto mozek používá „teprve asi sto let“. A z tohoto edisonovsko-verneovského optimismu vyrostly první české sci-fi povídky a romány (jejich přehled lze najít v knize Ondřeje Neffa Něco je jinak), které se právě v té době objevily. Mezi jejich oblíbené propriety patří rozličné létající stroje, ponorky (podvodní i podzemní), plazmová děla, udělátka zachycující myšlenky či meziplanetární rakety. Nejpozoruhodnějším z těchto děl je nepochybně román Metoda Suchdolského Rusové na Martu. V něm je 20. století vyobrazeno – pravda, poněkud předčasně – jako věk elektrických akumulátorů ženoucích kupředu nejen automobily, ale také letadla a kola. „Každý snadno proměnil své kolo v motocykl připevněním bedničky asi 1 dm3 velké. Na místě starých benzinových čerpadel se teď stavěly ve všech větších hostincích nabíjecí stanice,“ popisoval Suchdolský dobu, do které nyní pomalu vstupujeme.
Skepse první republiky
První světová válka zasadila tomuto optimistickému třeštění těžkou ránu. Ne že by obdiv ke všem těm krásným novým strojům úplně zmizel. Nemůžete ale celá léta básnit o ponorkách, balonech a letadlech a pak klidně sledovat, jak se podílejí na záhubě milionů lidí. Odrazilo se to i na podobě meziválečné české sci-fi. Karel Čapek byl ve svých velkých fantastických dílech – R.U.R., Továrna na Absolutno – k technickému pokroku krajně nedůvěřivý. Autor Lišky Bystroušky Rudolf Těsnohlídek stvořil dokonale zábavnou, byť trochu rozvláčnou parodii na sci-fi. Vrba zelená vykresluje rok 2924, kdy rozvalinám Brna vládnou chlupaté, vysportované a vilné ženy komunikující hantecem a nahánějící slabošské muže v létajících lodičkách (jediná zaznamenáníhodná technická vymoženost té doby), které při letu zpívají a hrají jako xylofon.
Psal se teprve rok 1929, přesto Weiss do jednoho z pater Mullerdómu umístil plynovou komoru, která se hlavnímu hrdinovi románu málem stala osudnou.
Asi nejpochmurnější prvorepublikovou sci-fi napsal Jan Weiss, ministerský úředník a bývalý legionář, který velkou část války strávil v ruských zajateckých lágrech. Prostředím jeho Domu o tisíci patrech je nezměrný mrakodrap Mullerdóm, který podle Weisse symbolizoval celý tehdejší svět. Neustále do výšky rostoucí Mullerdóm řídí jeho stavitel Ohisver Muller a lidé v něm žijící nejsou nic než nástroje a hračky v jeho rukou. Psal se teprve rok 1929, přesto Weiss do jednoho z pater Mullerdómu umístil plynovou komoru, která se hlavnímu hrdinovi románu málem stala osudnou: „V mozku mu náhle vyrostla nestvůrně čarokrásná květina s krvavými listy a černým kalichem. Ihned zatajil dech a květina zmizela. Všichni ukazují vzhůru na cínovou trubku ve stěně, ze které vybuchuje bílá pára, rychle se rozptylujíc.“
Socialistický futurismus
Po „Vítězném“ únoru nebyl na pochyby čas. Není proto divu, že suverénně nejzběsilejším dílem českého technooptimismu je román Františka Běhounka Akce L z roku 1956. Češi si na Běhounka pamatují hlavně jako na účastníka tragického letu vzducholodi Italia přes severní pól. On byl ovšem v prvé řadě vědec (jadernou fyziku studoval přímo u „madame“ Curie) a vědě také bezmezně důvěřoval.
Román začíná roku 2200 v jednom z 20 mrakodrapů „Nové Prahy“, v nichž žijí rovné dva miliony lidí. Samozřejmě nejde o žádný Mullerdóm. Hrdinové příběhu, skupinka dospívajících chlapců, sedí v pohodlném bytě s poctivým umělohmotným nábytkem a společně sledují historický velkofilm Vítězný pochod o triumfu vědy nad přírodou. Převyprávěný děj filmu tvoří první část knihy. Spojené lidstvo pod fundovaným vedením „Světové technické rady“ postupně díky báječnému českému vynálezu – „Klouzalovu rezonátoru“ – rozpustilo antarktické ledovce, zúrodnilo pouště a rozšířilo pevninu o dno – do hloubky dvou a půl kilometru – vysušených oceánů. Počasí je regulované, lidé sklízejí obilná zrna „velikosti hrachu a jablka a hrušky velikosti melounů“, krajinou se prohánějí oživené „zásobárny masa“ brontosauři a bakterie i viry odešly do nenávratna. Zbývá ještě zalidnit Sluneční soustavu a ze všeho nejdřív terraformovat Měsíc (na tom se v druhé části knihy hoši osobně podílejí), k čemuž je třeba maličkost: zrychlit jeho rotaci a vyrobit umělou atmosféru.
V sovětských i našich novinách se rok co rok objevovaly nové pološílené, přesto víceméně vážně míněné návrhy slibující stavbu přehrady přes Beringovu úžinu, obrácení mořských proudů či rozehřátí Arktidy.
Hrdinskost a planetární rozměry Běhounkovy knihy působí dnes až směšně, jeho doba ale taková byla. Už roku 1948 vznikl v Sovětském svazu „Stalinský plán na přetvoření přírody“, což kromě vysázení gigantického pásu lesů obnášelo například (nikdy nerealizované) napuštění „Sibiřského moře“ o rozloze 260 tisíc kilometrů čtverečních. Chruščov zase roku 1954 vyslal na kazašské celiny 300 tisíc komsomolců, kteří během následujících šesti let slavně rozorali 40 milionů hektarů půdy (tedy pětinásobek rozlohy Česka) a pak sledovali, jak jejich práci pohltily písečné bouře. V sovětských i našich novinách se rok co rok objevovaly nové pološílené, přesto víceméně vážně míněné návrhy slibující stavbu přehrady přes Beringovu úžinu, obrácení mořských proudů či rozehřátí Arktidy. Nejdál z těchto snů dospěl plán na obrácení sibiřských řek k jihu a zavlažení vyprahlé střední Asie. Na projektu reálně pracovaly desítky organizací, stavět se však nikdy nezačalo a roku 1986 Gorbačov přípravy z finančních a ekologických důvodů zastavil.
Kassandra normalizace
Také u nás se KSČ pokoušela prosadit tento technokratický gigantismus. Roku 1953 tak pod Československou akademií zemědělských věd vznikla komise pro přestavbu přírody. Teorie básnila o technologickém a modernizačním skoku vpřed, praxe ale nikdy nedospěla dál než k sázení kukuřice (oblíbené to plodiny Nikity „Kukuruznika“ Chruščova) a tzv. velkým stavbám socialismu – několika hutím či jiným podnikům těžkého průmyslu a soustavě vodních děl (v letech 1949 až 1962 u nás vyrostlo 23 přehrad). Výsledky však nikdy nenaplnily očekávání, a tak byla v říjnu 1962 potichu zrušena nejen zmíněná komise, ale rovnou celá zemědělská akademie.
Socialistický futurismus se vyčerpal a po roce 1968 nastalo 20 let trvající „bezčasí“. Během něj unavení pánové v čele státu sice dál mluvili o zářném ideálu komunismu, ale ve skutečnosti žili dávno mrtvou minulostí. Pozoruhodné je, že i v této době bez začátku a bez konce se na útraty státu pěstovala mimořádně zajímavá akademická futurologie. Nikdo se jí sice neřídil, ale kupodivu tu byla. Na svědomí ji měl filozof a sociolog Radovan Richta. Už roku 1966 vydal (spolu s dalšími autory) tehdy populární knihu Civilizace na rozcestí. Budoucností se nerušeně zabýval i za normalizace coby „velké zvíře“ na ředitelském postu Ústavu pro filosofii a sociologii. Obracení řek ani tuny vytavené oceli ho sice moc nezajímaly, zato „věštil“ příchod informační společnosti. Jestliže Běhounek nechal své hrdiny z roku 2200 sledovat film v televizi a údaje o otáčení Měsíce hledat v knižních tabulkách, Richta a jeho tým psali už v 60. letech o vzájemně propojených počítačích, které „umožní nabývat kterékoli informace, všechno o všem neustále vědět“. Správně odhadoval i důsledky: člověk zaprvé ztratí soukromí a zadruhé informace budou již brzy stejně důležité jako fyzicky existující předměty, byť se smutnou výhradou, že to otevře cestu „informaci, právě tak jako desinformaci“.
K čemu je profesionální futurolog, který nevidí to, co má před očima – morální a ekonomické vyčerpání se reálného socialismu a jeho blížící se krach?
Člověk by měl skoro chuť pochválit Richtu stejně jako Nerudu. Jenže k čemu je profesionální futurolog, který nevidí to, co má před očima – morální a ekonomické vyčerpání se reálného socialismu a jeho blížící se krach?
Hurá, budoucnost
Popsat vztah současnosti k budoucnosti je těžké. Chybí odstup a jakékoli tvrzení je nutně velmi subjektivní. Autor tohoto článku má ovšem pocit, že po listopadu 1989 nebyl o nějaký velký futurismus – a to nehledě na neopakovatelný boom všech sci-fi knih a časopisů – zájem. Mainstreamovou myšlenkou bylo ekonomicky dohnat Německo a Evropu, tedy dělat stejně dobře to, co už dlouho dělá někdo jiný. Samozřejmě je to velmi zjednodušený a plochý pohled. Asi stejně jako když se prvorepubliková fantastika charakterizuje několika technoskeptiky a nedodá se, že v té době začal J. M. Troska psát první českou nefalšovanou „vesmírnou operu“.
Ještě hůř se předvídá budoucnost, ale vcelku jasné je, co by se nyní udělat mělo. Válka s Ruskem spolu s ekologickou a ekonomickou krizí nám jasně říkají, že poklidná doba dohánění právě skončila. Asi nám nezbude nic jiného než se zase jednou stát technooptimisty.
Václav Drchal
novinář a historik, redaktor týdeníku Hrot
.png){kind=avatar}
